čtvrtek, 2. červenec 2009

Bohuslav Martinů - Suita z opery Juliette, Tři fragmenty z opery Juliette

Napsal(a) 

Bohuslav Martinů - Suita z opery Juliette, Tři fragmenty z opery Juliette Bohuslav Martinů - Suita z opery Juliette, Tři fragmenty z opery Juliette

Magdalena Kožená – mezzosoprán, Steve Davislim – tenor, Frédéric Goncalves – baryton, Nicolas Testé – bas, Michele Lagrange – mezzosoprán, Česká filharmonie, Sir Charles Mackerras. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live, 11. – 12. prosince 2008, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2009. TT: 51:31. DDD. 1 CD Supraphon Music SU 3994-2. Alternativa: Bohuslav Martinů: Julietta. Maria Tauberová – soprán, Ivo Žídek – tenor, Orchestr Národního divadla, Praha, Jaroslav Krombholc. Nahráno 2. – 8. ledna 1964, studio Domovina, Praha. Digitální remastering, Supraphon 2002, SU 3626-2 612.

Tip Harmonie

Tři fragmenty z Julietty jsou na CD světovou premiérou, tak jak byl jejich prvním uvedením i koncert na přelomu podzimu a zimy 2008 v pražském Rudolfinu. Z něho je živý snímek. Raritou je nahrávka do určité míry i proto, že je výjimkou v jinak po celý rok trvajícím rozhodnutí filharmoniků, nedovolovat kvůli sporům kolem autorských práv pořizování záznamů jejich výkonů. Že se podařilo pro tento případ dohodnout výjimku, je malý zázrak, který stojí za to. Nejde totiž jen o dokument zaznamenávající koncertní událost, ale o plnohodnotný snímek, a to nového díla.

Novost této repertoárové položky spočívá především ve skutečnosti, že Martinů vyňal a soustředil důležité části opery s úmyslem dostat ji tak na koncerty nebo do rozhlasu snáze než v kompletní podobě. Novost spočívá i v užité francouzštině. Tři fragmeny z Julietty tedy neobsahují žádnou jinou hudbu, než kterou známe, jsou nicméně jako zkratka či specificky koncipovaný průřez operou zcela novou jednotkou. Spojení dirigenta Charlese MackerraseČeskou filharmonií , která je přes všechny spory ještě stále schopna zahrát s velkým zvukovým vkladem, navazuje na řadu desek, které jistě budou legendárními. Předností tohoto dirigenta, skutečného znalce českého repertoáru, je poměrně silný akcent na lyrismus i dramatismus hudby; světu Julietty rozumí, oba póly dokázal, s cílem evokovat divadelnost a psychologickou sugestivnost, naplnit až po okraj.

Poslech kompaktního disku nabízí zajímavou možnost – prožít si Juliettu dvakrát za sebou. Nejprve je totiž natočena suita z opery, jak ji zaranžoval v roce 1969 Zbyněk Vostřák a jak už také figuruje na Neumannově orchestrální nahrávce. A potom přicházejí – s opakováním děje – fragmenty, v nichž je mimochodem obsažen všechen part titulní postavy. Podobné opakování není na škodu, v Juliettě je ukryta nádherná hudba s krásnými plochami, s charakteristickou melodikou i šťavnatými rytmy. Ve čtvrthodinové suitě i ve fragmentech, jejichž stopáž dosahuje bezmála tří čtvrtí hodiny, si ji lze užívat plnými doušky.

A na závěr to nejlepší: získat Magdalenu Koženou pro roli Julietty byl skvělý tah – nejen marketingový, protože její jméno může ve světě vtáhnout toto dílo do centra pozornosti, ale také ryze umělecký, protože tato pěvkyně s nádherně barevným, jedinečným kouzlem obdarovaným hlasem dává roli dosud nepoznanou dokonalost ve vyvážení kantability a vroucnosti, a to i s potřebným přídechem nedosažitelnosti. Temnější barva hlasu, srovnáváme-li s jinými představitelkami Julietty z řad sopranistek, nevadí, možná je dokonce naopak skrytou zbraní, jedinečným bonusem. Pokud se při koncertě v Rudolfinu mohlo zdát, že se hlas Kožené proti orchestru prosazuje přece jen obtížněji, na nahrávce jsou proporce dokonalé. Jejím protihráčem je Steve Davislim , jeden z již ozkoušených a osvědčených tenoristů. Jeho hlas má přesně tu barvu, na kterou jsme u postavy Michela zvyklí jako na faktor spoluvytvářející celek postavy. Celkově jde v gramofonovém světě rozhodně o událost.

Petr Veber

HHHH

„V Juliettě jsem chtěl vyjádřit to nejtajnější, nejskrytější, co je v umění“, napsal Bohuslav Martinů Václavu Talichovi po pražské premiéře v roce 1938. Julietta , osmá ze čtrnácti dokončených oper Martinů, je syntézou a zároveň vyvrcholením jeho jevištních zkušenosti v předválečném období jako hluboce lidské vyjádření touhy na rozhraní vědomí a podvědomí, prchavého a nezachytitelného. Podtitul Julietty zní „Snář“. Téma snu v ní skutečně dominuje. Tato poetická fantazie se pohybuje na velmi jemné hranici skutečnosti a fikce. Celou sítí nepředvídatelných situací a nelogických závěrů se jako pojítko táhne lidská paměť v podivném světě bez vzpomínek.

Martinů rok po pražské premiéře vybral pro zamýšlené (a neuskutečněné) uvedení ve francouzském rozhlase tři scény. První, nejrozsáhlejší část Fragmentů obsahuje V. scénu a část VI. z druhého jednání: setkání Michela a Julietty na schůzce v lese s milostným vyznáním přeruší obchodník se vzpomínkami. Julietta si nadšeně prohlíží jeho staré fotografie měst jako vzpomínky na společnou cestu s Michelem, který rozzlobeně „podvodníka“ odežene a líčí Juliettě jejich „skutečnou“ vzpomínku, kdy ji spatřil v okně, jak zpívá, a zamiloval se do ní. Je zajímavé, že Martinů ukončuje zpěv první části fragmentu právě Michelovým roztouženým „A v této chvíli rozkvetla má láska!“ a vypouští následnou hádku Michela a Julietty o tuto vzpomínku, Juliettin útěk i Michelův výstřel po ní. Druhá, nejkratší a jakási „pomalá“ střední část fragmentu ve vlastní opeře první části předchází: stručná 2. a jímavá 3. scéna opery představuje Stařečka mládí, který uprostřed lesa prodává víno, vypravuje vymyšlené vzpomínky starým manželům, kteří jim věří a jsou šťastní. Třetí část fragmentu tvoří závěrečná 8. scéna opery ve chvíli, kdy Michel už už odchází z kanceláře snů, když uslyší znovu Juliettin hlas, který ho naléhavě a vábivě volá zpět. Noční hlídač jej suše posílá pryč – kancelář se zavírá. Michel Juliettě slibuje, že ji nikdy neopustí, znovu se ocitá v městečku, kde zahlédl Juliettu poprvé.

Fragmenty, které jsou pouhou „ochutnávkou“ z Julietty, se tak soustřeďují na vztah Michela a Julietty, vyznívají idyličtěji a „šťastněji“ ve vyjádření touhy po lásce v ambivalenci bolesti a radosti, vědomí a podvědomí, prchavosti a nezachytitelnosti. Martinů výběrem právě těchto scén potlačil témata úzkosti, odcizení, úniku od skutečnosti, manipulace lidskou pamětí. Zapudil onen stín horečné atmosféry meziválečných let, v nichž doutnal plíživě se blížící stín dalších hrůz se staronovým fenoménem komunit bludných běženců a ztráty paměti, která skrze mechanismus zapomínání a rozpomínání udržuje v pohybu věčný koloběh schémat existence lidského rodu.

Ozdobit výročí Bohuslava Martinů první nahrávkou dosud neznámé autorské verze fragmentů Julietty, jednoho ze stěžejních děl Bohuslava Martinů, je pro Supraphon jistě věcí prestiže a cti. Doplnění o orchestrální suitu z opery, v níž Zbyněk Vostřák pro každou ze tří částí použil hudbu z příslušných dějství opery, je dramaturgicky vhodné. Výsledek ale bohužel špičkový není, ač se na něm podíleli renomovaní umělci.

Nabízí se porovnání s dostupnými nahrávkami, i s tou výhradou, že není tak docela regulérní. Z hlediska okolností a způsobu pořízení nahrávek: Krombholcova (v češtině) s orchestrem a sólisty Národního divadla, natočená pro Supraphon 2. – 8. ledna 1964, je studiová z doby, kdy byla Julietta v Národním divadle scénicky na repertoáru (9 měsíců po premiéře, která se uskutečnila 5. 4. 1963). Fragmenty (ve francouzštině) pod Mackerrasovou taktovkou s Českou filharmonií byly nahrány živě ze dvou koncertů v Rudolfinu 5. a 6. prosince 2008, Vostřákova suita pak opět v Rudolfinu 11. a 12. prosince 2008, ovšem studiově. Bělohlávkova verze Julietty (ve francouzštině) s orchestrem BBC je záznamem koncertu v Barbican Hall 27. března 2009, který u nás zatím známe z vysílání na stanici Český rozhlas 3 – Vltava (6. dubna 2009). Jakkoli fragmenty obsahují prakticky beze změn části z opery, je rozdíl, pokud zní jako součást celého rozsáhlého, téměř dvou a půl hodinového díla o třech dějstvích a sólisté v Barbican Hall si museli rozložit síly na celou operu, nebo pokud jsou izolovány do tří scén, jejichž 38 minutové trvání se rozpadá do jednadvaceti, šesti a jedenácti minut. I s vědomím těchto rozdílů je srovnání možné, ba přímo nutné.

Martinů o tomto svém díle mimo jiné napsal: „Julietta není jméno ženy, je to jméno mužské touhy, která na sebe bere pokaždé jinou podobu ve snech mužů. Podobně jako tyto mužské touhy, jest i role Julietty proměnlivost sama... Jediná trvalá vlastnost, jediná přirozenost Julietty je její proměnlivost.“ Onu pastelově měkkou barevnost palety nálad, odstínů, podtextů zachytil se vzrušujícím neklidem a křehkostí velké lyrické hudební básně stále nepřekonatelně Jaroslav Krombholc. Nahrávka je plastická, zřetelná, má jasný zvuk, svěžest, jiskrnost při samozřejmé technické preciznosti a detailní vypracovanosti. Bělohlávkovo pojetí je celkově lyričtější, oblejší, momenty rozvernosti, laškovnosti tlumí. Skvělé jsou měkké nástupy frází, které pak „dýchají“ ve stmeleném plnobarevném zvuku. Vedle těchto nahrávek znějí Fragmenty (ale i Suita) zastřeně, ploše, ztlumeně, slitě. Pokud šlo o záměr podpořit takto „snovost“ Julietty, pak nevyšel. Sám koncert v Rudolfinu takto zvukově redukovaný nebyl, v akustice sálu orchestr tehdy hlas Magdaleny Kožené ve středních rejstřících Juliettina partu při silnější hře orchestru zanikal. Těžko usoudit, zda nízkou zvukovou hladinu ovlivnil už samotný záznam, nebo je důsledkem až další úpravy během postprodukce, ale Mackerrasovu nahrávku ve srovnání s předchozími výrazně handicapuje.

Zda záhadnou vábivost Julietty lépe vystihuje Martinů předepsaný soprán, nebo alt, je otázka vkusu, osobní zkušenosti i pocitového nastavení. Maria Tauberová tehdy stále s onou subretní „špičkou“ (a bezpečnými dlouze drženými výškami) dává oné „zhmotněné písni záhadnou vábivost, ale i dívčí naivitu, veselost, rozvernost, i záblesk šibalství, fasety této zvláštní postavy rozšiřuje také o koketerii a sveřepou ženskost. Zvuková podoba touhy v podání Magdaleny Kožené působí „dospěleji“, vážněji, zádumčivěji, snověji, křehčeji. Ivo Žídek je u Krombholce Michelem lyricky mladistvým, hluboce senzitivním, ale zároveň v něm cítíme praktického mladíka, civilního obchodníčka s knihami, který si v tom světě lidí bez paměti a času a přetržitých situacích bez kontinuity snaží udržet svoji identitu. Žídkovi je skvěle rozumět a má naprosto jisté výšky. Vedle něj jsou William Burden (BBC) i Steve Davislim (Supraphon – Fragmenty) dramatičtější, robustnější s pevnějšími hlasy. Miniportréty ostatních postav jsou v podání všech velmi dobré, laskavost, která čiší z podání Jindřicha Jindráka jako Obchodníka se vzpomínkami zůstala ovšem také dalšími nahrávkami nepřekonána.

Helena Havlíková

HHHHH

Na této nahrávce je zřejmé, že nikdo neponechal nic náhodě a každý do ní vložil to nejlepší, co umí. A je mnoho děl české hudby, známých i méně známých, která by si tuto péči zasloužila. Úctyhodný je v prvé řadě přístup a vklad Sira Charlese Mackerrase – z České filharmonie dostal barvitý a expresivní zvuk, který Martinů zřetelně odlišuje od mnohem éteričtějšího Debussyho, s jehož operou Peleas a Melissanda je Julietta tak často srovnávána. A je velmi působivé, že možná poslední u nás pořízenou nahrávkou tohoto dlouholetého ctitele české hudby je toto živé modernistické dílo. Magdalena Kožená je možná o něco intelektuálnější Julietta, než hravá Maria Tauberová na slavné Krombholcově nahrávce – ale i tento výklad se nabízí. Barvou se pro part ideálně hodí a její hlas zní hezky i tam, kde musela v Rudolfinu napnout všechny síly a hodně přitlačit, aby přezpívala sál i velký orchestr. Steve Davislim je neméně ideální představitel Michela a velmi milým překvapením je krásný znělý baryton Frédérice Goncalvese v dvojroli Obchodníka se vzpomínkami a Starce Mládí. Pokud jde o Suitu z Julietty upravenou Zbyňkem Vostřákem, stojí za pozornost, že Mackerras volí rychlejší tempa a svým způsobem dramatičtější přístup, než například Jiří Kout na své velmi lyrické nahrávce s orchestrem ze St. Gallenu. V důkladné studii Aleše Březiny dostává mnoho prostoru i sám skladatel v obsáhlých citacích, je zde i zasazení do širokého kontextu, což všechno odpovídá významu nahrávky. Nerozumím jen tomu, proč je znovuobjevení skladby okomentováno pouze větou „v roce 2007 se v archivu agentury DILIA zcela nečekaně vynořil autograf partitury“ – fragment z Julietty zajisté není povltavský vodník, který se někde nečekaně vynořil, a okolnosti takového muzikologického objevu jsou nakonec to důležité, co o Juliettě nikde jinde v literatuře nenajdeme. Celkově je moc dobře, že je světová premiéra nahrávky opatřena takto výpravným komentářem, pečlivě připravenými medailony sólistů a čtyřjazyčnou verzí libreta. Je znát, že se všichni zúčastnění rozhodli, že tato nahrávka je událost, a takto se k ní postavili. A událostí skutečně je. Krásná grafická úprava navíc z CD činí vhodný dárek i pro ty, kteří si jej nikdy neposlechnou, což v jubilejním roce bohatém na společenské události má své výhody – hudební stránka ovšem nezůstává této výpravnosti nic dlužna.

Jindřich Bálek

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.