Bohuslav Martinů – Nipponari, Kouzelné noci, Česká rapsódie

Dagmar Pecková – soprán, Ľubica Rybárska – soprán, Ivan Kusnjer – baryton, Kühnův smíšený sbor, Pavel Kühn – sbormistr, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Jiří Bělohlávek. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 3. – 4. 9. 1988, 30. – 31. 8. 1985. Vydáno: 2008. TT: 73:23. DDD. 1 CD Supraphon SU 3956-2.

Znovu vydané nahrávky Supraphonu z 80. let s hudbou Bohuslava Martinů jsou skutečně pěkným příspěvkem nakladatelství ke skladatelovu výročí. Na tomto CD najdeme kvalitní provedení tří málo hraných Martinů děl. Poměrně malá známost tří vokálně orchestrálních skladeb je dána jednak náročným obsazením (zvláště Česká rapsódie , která je kantátou pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany) a jednak jistou nezralostí těchto děl, která představují spíše skladatelův technický i stylový vývoj, než jeho typický hudební jazyk. Z díla Bohuslava Martinů před jeho odchodem do Paříže v roce 1923 je posluchačsky známých málo skladeb, a tak se stává toto CD zajímavým dokumentem i pro znalce díla Martinů. Cyklus sedmi písní pro ženský hlas a orchestr Nipponari je z roku 1912 a je inspirován japonskou lyrikou. Textová exotika je Bohuslavem Martinů romanticky převáděna do hudby, ve které se tak setkáváme s prvky, jako je pentatonika či zvuková nápodoba větru použitím harfy a tak dále. Jistá naivita zhudebnění je však vyvážena skladatelovou snahou o vytvoření snových exotických obrazů, k čemuž výborně přispívá také interpretace Dagmar Peckové , která svým temným mezzosopránem dodává celku (psanému pro soprán) tajemnost a zasněnost. Druhý cyklus Kouzelné noci , tentokrát na čínské texty, vznikl o něco později v roce 1918 a můžeme na něm – ve srovnání s Nipponari – dobře sledovat, jaký pokrok udělal skladatel v rámci jednoho druhu (písně s orchestrem) a jednoho tématu (exotika, dálný východ) během šesti let. Zajímavým doplňkem dramaturgie CD je volba kantáty Česká rapsódie, která vznikla taktéž v roce 1918 a je jakýmsi nadšeným vlasteneckým výtryskem skladatele, aniž by byl koncept hlouběji propracován, a tak je poslech této patetické, rozsáhlé a bohatě obsazené skladby poněkud náročný. Jako shrnutí konstatuji, že všichni sólisté i orchestr FOK za řízení Jiřího Bělohlávka podávají na těchto nahrávkách přesvědčivé výkony, které přispívají se ctí k dotvoření a pochopení kompletního skladatelova obrazu.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: