Jindřich Bálek
Digitální remastering dovede skutečně udělat divy. Záznam opery z první poloviny šedesátých let tak zní velmi transparentně a bohatě. Krombholcova nahrávka Julietty platí za normotvornou. Je ostatně jediná, takže ji ani jinak vnímat nelze. Dává partituře v rovnováze temp a dynamiky, lyrismu a dramatismu, intenzivní subjektivnosti a objektivního odstupu i fantazijnosti a konkrétnosti ideální proporce. Obsazení řady epizodních postav charakterově dobře vybranými typy hlasů – je to defilé někdejší oblíbené pěvecké gardy Národního divadla – je velkou předností desky a nese s sebou velmi zdařile „režírovanou“ a přesvědčivou divadelnost, pocit ze scénického předvedení díla. Tím spíše, že je v opeře dost mluveného slova. Zdařilé je i řešení prostoru – echa, hlasy za scénou… Dá se také tvrdit, že vzhledem k (pouze) pětadvacetiletému odstupu od premiéry díla i vzhledem k tomu, že dirigent Krombholc byl Talichovým žákem (a Talich dílo pro slavnou premiéru v Národním divadle na sklonku 30. let nastudoval), má snímek ještě i částečný punc autentičnosti. Je jasné, že v dnešní době by orchestr zněl o něco jinak, možná i traktování a intenzitu lyrismu by někteří dirigenti pojali v detailech odlišně. Polemizovat s tímto dirigentským pojetím Julietty nicméně rozhodně není proč, skutečně zní jako plně prožité, vědomé a poučené. Před posluchačem rozprostírá podivuhodný, vznícený, intenzivní snový svět na pomezí poetismu a surrealismu. Je okořeněný v absurdních situacích špetkou humoru a probleskuje v něm dokonce zkušenost Martinů z tvorby pro lidové divadlo, ale Julietta hlavně otvírá obzor skladatelově dalšímu uměleckému vývoji – postavantgardnímu, stále pevněji ukotvovanému a usazenému „zklasičťování“ a současně uvolňujícímu se „neoimpresionistickému“ a fantazijnímu symfonismu. S čím je tedy snadnější „polemizovat“, je pěvecká dikce. Zejména a především na projevu Marie Tauberové v titulní roli je znát „jiná doba“, jiný tehdy platící estetický ideál. Mnohé dnešní mladší sopranistky by ztvárnily Juliettu „mlaději“, přirozeněji, civilněji, zároveň snověji – jedním slovem plastičtěji, mnohotvárněji, příjemněji. Nedávno zesnulé legendární pěvkyni Tauberové bylo v době natáčení kompletu přes padesát let, v Národním divadle už byla v době premiéry Julietty angažována. Do celkového pojetí a ladění snímku se samozřejmostí zapadá. Její zpěv však na první poslech není nikterak „dívčí“ a například v jakoby afektované výslovnosti některých samohlásek nechtěně upomíná dnešního posluchače na dávná desetiletí. Trochu to ruší. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že i tento výkon, jakkoli již překonaný, zůstane díky komplexnosti recenzovaného záznamu legendou. Tenorista Ivo Žídek jako Michel, tehdy jako mladý pěvec na vrcholu možností, zanechává dojem méně antikvovaného výkonu. V jeho charakteristicky zbarveném projevu, velmi blízko odpovídajícímu náladě a atmosféře opery, je slyšet touha i bezradnost a závěrečnou naléhavost dovedl vyzpívat impozantně. A tak tedy naopak považuji nakonec právě Žídkovo ztvárnění zdaleka nejexponovanější role celé opery – na rozdíl od úlohy Julietty – za referenční a normotvorné.
Petr Veber
Lyrickou operu Julietta o třech jednáních komponoval Bohuslav Martinů (1890-1959) v letech 1936-37. Od roku 1923 žil v Paříži, což bezpochyby mělo vliv právě i na vznik této opery. Libreto si napsal sám podle hry Georgese Neveuxe Juliette, ou La clé des songes z roku 1930 a opera jeví jistou souvislost s tehdejšími módními směry francouzské poezie. Pokud nepočítáme nedokončenou operu Den milosrdenství , je Julietta osmou ze čtrnácti skladatelových oper. Martinů v té době měl již zkušenosti i jako libretista, neboť před Juliettou si napsal sám libreta i k posledním dvěma částem Her o Marii (Narození páně a Sestra Paskalina ), Veselohře na mostě a Divadlu za bránou . Libreta si napsal i k dalším pěti operám komponovaným po Juliettě. V té poslední – Ariadně – se vrátil opět k předloze Georgese Neveuxe.
V lednu 1964 byla Julietta natočena a vydána na dlouhohrajících deskách a v roce 1992 na CD. V říjnu loňského roku vydal digitálně upravenou nahrávku Julietty Supraphon. Jedná se bez pochyby o záslužný čin hned z několika důvodů. Bohuslav Martinů totiž patří mezi velké osobnosti nejen české, ale světové hudby vůbec, a proto jakákoliv snaha o šíření jeho díla do světa české hudbě může jen a jen prospět. Navíc opravdu mistrovské skladatelovo dílo bylo doposud vydáno jen ve dvou nahrávkách – kromě této vyšla ve Francii (Le Chant du Monde) pod taktovkou Charlese Brucka (Julietta: Andrée Esposito, Michel: Jean Giraudeau). Dalším nezanedbatelným důvodem je zaručeně kvalitní obsazení nahrávky. Obávám se, že ani po tolika letech bychom nebyli schopni z domácích sil postavit obsazení, které by toto předčilo. Přesto si kladu otázku, zda v současné situaci, kdy dochází k poměrně malému vydávání českých oper, by nebylo přínosnější představit operu či nahrávku dosud nevydanou.
Jak bylo řečeno, velkou devízou nahrávky je její obsazení. Orchestr Národního divadla vedl Jaroslav Krombholc jako zkušený dirigent a podpořil skladatelovou ideu orchestrální složky pojímanou symfonicky. Celou operou je prodchnuta barevnost a plastičnost orchestrálního zvuku. Dirigent se mohl také opřít o přední představitele dvou hlavních rolí – nedávno zesnulou Mariu Tauberovou , která vystihla ve své životní roli snově fantastický výraz Julietty a Ivo Žídka (Michel) disponujícího kromě techniky také jemnou barvou hlasu, která je pro tuto postavu více než ideální.
Samozřejmostí je booklet se čtyřmi jazykovými verzemi libreta. Bohužel, i jen na letmý pohled si čtenář všimne redakčních nedopracovaností, nemluvě o špatném označení dějství v soupisu indexů.
Pavel Petráněk
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 74:46 + 70:52
Nahráli: Maria Tauberová, Ivo Žídek, Antonín Zlesák, Zdeněk Otava ad., Orchestr a sbor Národního divadla, Milan Malý – sbormistr, Jaroslav Krombholc
Body: 5 z 6
