čtvrtek, 13. březen 2003

Bill Evans: Alone

Napsal(a) 

booklet booklet
Když tak stále znovu (a už hodně dlouho!) přehlížím to bohatství, které jazzovému národu zanechal Pan pianista Bill Evans (16. 8. 1929 - - 15. 8. 1980), souhlasím s obecně rozšířenou charakteristikou: profesorský typ, introvert, se zálibou v krásných, často méně hraných melodiích, které přetvářel k obrazu svému, nejčastěji v triu s basistou a bubeníkem. Tuto formaci dovedl v létech 1959-61 tak vysoko jako nikdo před ním a jen málokdo po něm.

Ano, je řeč o sestavě Evans-LaFaro-Motian , po níž tu zbyla dvě studiová a dvě živá alba plus pirátský disk z rozhlasových přenosů z newyorského klubu Birdland. Počátkem 60. let se umělec rozhodl vyzkoušet obě jiné cesty. V červenci 1962 rozšířil trio na kvinteto, překvapivě s mladičkým Freddiem Hubbardem (*1938) a spřízněnou duší - kytaristou Jimem Hallem, s nímž krátce předtím vytvořil duovou desku Undercurrent . O měsíc později byl dechařem tenorák Zoot Sims, Hall zůstal. Jenže den předtím, 20. srpna 1962, jej věhlasný producent Creed Taylor získal pro první spolupráci s konkurenční firmou Verve, v jejíž stáji pak Evans vydržel bezmála osm let. Proto asi jeho mateřská Riverside desku se Simsem nevydala. Klavírista se dostal do nepříjemné situace, musel ještě splnit zbytek smlouvy, což stihl do května příštího roku. A zde to šlo ráz na ráz. Během jediného dne, 10. ledna 1963, vzniklo třináct tejků sólového piana, které šly rovněž k ledu, a staly se proto zlatým hřebem kompletu 18(!) dlouhohrajících desek, údajně všeho, co Evans natočil od roku 1956 pro Riverside. Tento první masiv přišel na pulty až na samém sklonku černého vinylu, v březnu 1983. Přesně za dva roky vyšlo totéž na 12 CD. Můžeme si s patřičnou dávkou nadsázky představit, že si tehdy Evans přišel procvičit prsty a ověřit si, že je schopen hrát i větší celky zcela sám. Materiálu bylo na dvě alba, ta pak skutečně vyšla i samostatně (Solo Sessions, Vols. 1 & 2 , Milestone) a právě toto je počátek jeho sólového hraní. Nikoli tři sezení v září a říjnu 1968, jak se nám snaží namluvit zde recenzovaný titul. Toto tahání za nohu je však jediná výtka, kterou lze k albu mít. Pojďme ale zpět. Pouhý měsíc poté, v únoru 1963 a také na třikrát, začíná ta nejpodivuhodnější série Evansových experimentů sám s klavírem ve studiu : Conversations with Myself , nahrané postupně do tří stop. Našli se tehdy kritici, jimž vadilo, že taková dávka klavírního zvuku se stává nepřehlednou. Evans tedy zvládl koncem května labutí píseň pro Riverside (Live at Shelly's Manne Hole ), kdy opět polovina materiálu vyšla až o mnoho let později. Inu přestupy mezi kluby něco stojí. Konečně byl volný pro Verve a řekněme po pravdě, že ta se k němu také nechovala vždy dobře. Poskytla mu ale možnost odpovědět nespokojencům a tak v srpnu 1967 vznikly Further Conversations with Myself pro dva klavíry, aby redukční dietou dospěl až k druhému sólovému projektu - Alone . Dal jsem si tu práci a spustil současně patnáctý z 18(!!!) CD, tvořících komplet Evanse na značce Verve, a tento nový produkt, který vyvrací tvrzení, že jde o komplet. Nejde! Nové vydání přináší alternativní záběry všech pěti původně vydaných skladeb, a ještě jednu navíc. Máme-li věřit pro mne novému producentu Brianu Koniarzovi a jeho týmu, tento donedávna neznámý materiál ležel nepovšimnut kdesi v Pensylvánii. Předchozí set 18 CD z října 1997 uvádí, že přinejmenším master take úvodní nádherné balady Here's That Rainy Day je složen z nejméně pěti postupných pokusů. Nové vydání naproti tomu garantuje, že jde čistě o 23. záběr této skladby. Je něco takového možné? U Evanse ano. Víme o něm, že byl zvyklý se zabývat nejjemnějšími detaily své hry a nemusel být spokojen s 22 předchozími snímky. Když pak ve druhé části disku slyšíme ten s pořadovým číslem 19, marně bádáme, který z nich je lepší a proč. Takhle můžeme postupovat přes další skladby, A Time for Love, Midnight Mood a On a Clear Day až k bezmála čtvrthodinové verzi závěrečné skladby původní sestavy,

Never Let Me Go . Někdy sice slyšíme, že Evans pocítil nespokojenost už během hraní a takový pokus pak v páté minutě skrečoval nenadálým koncem. Avšak právě za tyto záběry patří vydavateli dík, neboť kdo je nakažen Evansem, nikdy se ho nenabaží. Majitelé kompletu Verve rozhodně neudělají chybu, když přiberou do sbírky tento klenot. Ostatním jej doporučuji ještě víc a studentům jazzového klavíru dvojnásob.

Zjistí, že Evans rozhodně nebyl typem hráče, který si jen tak nezávazně preludoval, aby nějak zabil čas. Dokonce ani na zmíněném chvatném loučení s Riverside si nepočínal nezodpovědně a zde, o šest let později, můžeme s napětím sledovat stopu jeho myšlení. Především zálibu ozvláštnit průběh skladby modulacemi. Do dalších slok jde Evans v nové tónině, ta dává překvapivé vztahy, mající souvislost s jeho legendárním angažmá u Milese Davise koncem 50. let, kdy byl jeho spoluhráčem také John Coltrane. Právě princip jeho Giant Steps je uplatněn v úvodní skladbě, která se odehrává ve třech tóninách, sestupně po zvětšeném kvintakordu - H, G a Es dur.

Jsou to věci, které prostý posluchač vnímá neuvědoměle a profesionál nad nimi žasne. Žádné exhibice, jen a jen hluboká znalost materiálu, přičemž ani ty tisíce hodin přemýšlení a příprav nezabíjejí muzikalitu a jedinečnost okamžiku vzniku té nejkrásnější intimní hudby.

Vydavatel: Verve / Universal Music

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.