Bigband Ladislava Habarta: Nahráno z desek Esta z let 1945 – 46

Ladislav Habart byl nositelem kontinuity našeho bigbandového jazzu: jako klarinetista a altsaxofonista začínal v třicátých letech s orchestrem Gramoklubu dříve, než Karel Vlach sestavil svou první vlastní kapelu. Prošel válečnými orchestry Blue Music, Emila Ludvíka, Bobka Bryena a také Karla Vlacha, a v letech 1945 – 1946 vedl vlastní big band – bohužel jen krátkodobě, neboť k proplouvání ekonomickými obtížemi byl nutný nejen muzikantský, ale také mimořádný organizační talent. Hráčská základna byla u nás tehdy stabilní a společná, takže členy Habartova souboru byli mnozí hudebníci, které později známe od Vlacha. Ze zpěváků u něho začínali Rudolf Cortés i Václav Irmanov , z trumpetistů zejména vedoucí sekce Karel Šidla ; souborem prošli i hráči jazzového věhlasu jako pianista Vladimír Horčík, kytarista Antonín Julina nebo basista Bolek Ziarko . Ale spíše než sólisté září na tomto výběru kvalita a vyrovnanost sekcí: zejména dokonalý zvuk trombónů, ale i saxofonů a trumpet. A pak především aranžérská práce.

Na aranžích dvou amerických orchestrálek (Together a Gotta Be This or That ) je podepsán Karel Šidla: ukazují špičkový muzikantský přístup, s jakým se naši tehdejší swingaři vyrovnávali s americkým repertoárem. A skutečným objevem jsou aranžmá Alexe Frieda . Odpíchnou se už v úpravách českých písniček Hudba a smích a Volám tě písní svou : s odstupem doby slyšíte možná ještě jasněji osobitý a navýsost nápaditý aranžérský rukopis. A v úpravách amerických standardů (Solitude se stylovým zpěvem Václava Irmanova, I'm Beginning to Seethe Light nebo Alexander's Ragtime Band ) už se rýsuje cesta k výrazu, který tehdy neměl v Evropě obdoby. O dva roky později vyvrcholil Friedovou úpravou Ellingtonovy Caravan . Tu ovšem nahrál až roku 1948 Karel Vlach. Dodejme ještě, že album obsahuje i Rychlíkovu orchestrálku Svatební den : v podstatě příležitostný svatební dárek, ale dokonalou vizitku, jakým hudebním jazykem tehdy naši jazzmani mluvili.

Tahle sonda do naší jazzové minulosti tedy vyšla, a přesto, že byla pracně pořizována jen z dochovaných tvrdých desek, zní i dnešním uším velmi přijatelně. Není to jen historický dokument kvalit, jakých naše big bandy tehdy dosahovaly, ale živá muzika, jejíž nejlepší nahrávky se dají poslouchat stejně, jako stále ještě posloucháme americké kapely z oněch časů.

Vydavatel: Vydáno vlastním nákladem 2002

Body: 1 z 6

Sdílet článek: