David Kelly – baryton, Janet Baker – mezzosoprán, Kenneth McKellar – tenor, Bryan Drake – baryton, Heather Harper – soprán a další. Režie: Charles R. Rogers. Text: A, N, F. Nahráno: 31. 10. 1963, BBC Television London. Vydáno: 2009. TT: 94:00. Obraz. formát: 4:3 black and white. Zvuk. formát: LPCM Mono. 1 DVD Decca 074 3329 (Universal Music).
Básníka a spisovatele Johna Gaye (1685 – 1732) by bylo možné označit dnes frekventovaným slovem „přeběhlík“. Roku 1718 napsal libreto k Händelově opeře Acis a Galathea, a o deset let později se jeho směru spolu se skladatelem Johannem Pepuschem vysmál svou Beggar‘s Opera – Žebráckou operou . V postavě Peachuma, k níž jako vzor posloužil anglický „Babinský“ Jonathan Wild, si zároveň oba autoři vystřelili z údajně zkorumpovaného britského premiéra Roberta Walpola (Walpole si sice odseděl šest měsíců v Toweru, jen mu to však přidalo na popularitě) a předvedli, že se metody podsvětí a „nadsvětí“ od sebe nijak neliší. Na místo antických hrdinů a alegorických postav nastoupily lehké děvy, zlodějíčci a pasáci, Pepuschova hudba parafrázovala populární dobové písně, které stavěla do kontextu osvědčených libretistických situací opery seria. Gay a Pepusch se vlastně možná ani Händelově barokní opeře vysmívat nechtěli, pouze využili její postupy ke své opeře naruby a oblékli papírové figury do skutečné lidské kůže. Úspěšné dílo bylo v průběhu let vícekrát přepracováno – nejenom Brechtem a Weilem či Václavem Havlem. Benjamin Britten vytvořil svou verzi v letech 1947 – – 1948. Použil Pepuschem zachycené písně a nově je, velmi úsporným způsobem, instrumentoval. Sám napsal, že „kromě nějakých těch prodloužení či opakování ponechal melodie beze změny“, z celkem 69 písní vypustil pro přílišnou délku pouze tři. V edici „BRITTEN“ s nenápadným designem (jenž svou jednoduchostí v záplavě kýčovitě barevných přebalů naopak sympaticky upoutá) vychází nyní v DVD verzi televizní podoba Brittenovy The Beggar‘s Opera, pořízená roku 1963 v BBC. Inscenace využívá principu divadla na divadle. Žebrák, jenž je zároveň divadelním suflérem, rozdá za zvuků předehry party, účinkující, kteří nejsou právě v akci, tvoří zpočátku sami publikum, tak se pozvolna ocitáme přímo v ději, a v závěru se vrací uvědomění „hry na hru“ zpět. Film je černobílý a působí právě tak jako již zmíněná jednoduchost přebalu DVD – stylově čistě, absence barev na dobových kostýmech a scénických prvcích (scéna a kostýmy Alix Stone ) ponechává daleko větší prostor fantazii než přepestrá barevná směs. V centru stojí výtečné herecko-pěvecké výkony hlavních rolí. Mackeathem je skotský tenorista Kenneth McKellar , v roli Peachuma je tu irský herec David Kelly , Lockita hraje a zpívá barytonista Bryan Drake . Excelentní jsou obě ženské soupeřky, zpěvačky tehdy ještě na začátku kariéry. Pro Polly Peachum byla získána mezzosopranistka Janet Baker , jež debutovala na jevišti pouhé čtyři roky před vznikem této inscenace (roku 1976 pak mezinárodně slavná zpěvačka získala titul Dame of the British Empire), a Lucky Lockit hraje a zpívá pozdější další hvězda anglické operní scény a interpretka řady Brittenových operních postav Heather Harper . Režisér Charles R. Rogers dokázal využít přirozených schopností aktérů, kamera nepoužívá žádných triků, pouze zaznamenává dění – o to působivější však jsou nečetné detailní záběry. Brittenova delikátní hudba (English Chamber Orchestra řídí Meredith Davies ) je kompaktní s děním a interpretací sólistů a tvoří naprosto přirozenou součást tohoto živého divadla.
Body: 5 z 6
