čtvrtek, 28. listopad 2019

Beethovenovy kruhy a dětská duše Jevgenije Kissina

Napsal(a) 

, foto Ivan Malý/Pražské jaro foto: Ivan Malý/Pražské jaro
Den po svátku svaté Cecilie, patronky všech hudebníků, tedy 23. listopadu završil Firkušného klavírní festival Jevgenij Kissin. Umělec, jehož mimořádné hudební nadání se projevilo snad již v kolébce, který už ve dvou letech zkoušel hrát na klavír a improvizovat, v deseti letech měl usazenou techniku a v šestnácti dojal k slzám Herberta von Karajana. 

Vyprodaná Dvořákova síň se ten večer zaplnila pouze a výhradně tóny jednoho z největších hudebních proroků, Ludwiga van Beethovena. Kissin dost odvážně zařadil na svůj recitál výběr ze skladatelových nejslavnějších klavírních sonát: „Patetickou“, „Bouři“ a „Valdštejnskou“, jež doplnil méně známými Patnácti variacemi a fugou Es dur op. 35 „Eroica“ – málokdo asi slyšel tuhle skladbu v živém provedení. 

V první polovině večera jsme dostali přesně to, co lze od tohoto umělce očekávat: bezchybnou klavírní techniku, vyvážený zvuk, přesnost. Překvapivě málo pedálu a ve srovnání s předešlým recitálem Jana Bartoše i méně hutného zvuku. Skoro jako by se vydal na zvukovou cestu směrem k Andrási Schiffovi a jeho stylové čistotě. Následující variace mě strhly hlavně z hlediska kompozice jako jedna z úžasných ukázek Beethovenova variačně-improvizačního mistrovství. Kissinova dokonalá interpretace mi tady připadala přece jen trochu mechanická. Nešla na dřeň, nedotkla se jádra. 

, foto Ivan Malý/Pražské jaro foto: Ivan Malý/Pražské jaro
Vrchol, alespoň pro mě, přišel až po přestávce. Teprve v „Bouři“ se prolomily ledy a v sólistově provedení bylo najednou mnohem víc života, emocí, některé tóny si vychutnal jako nejvybranější lahůdku – a občas, opět pro mě překvapivě, dokonce zasršel vtipem. Při tom všem z něj sálala zvláštní, skoro až mimozemská energie. Jako bychom měli před sebou v dospělém těle dítě s čistým srdcem, které se dokáže se svou nadprůměrně inteligentní myslí vydat na Beethovenovy oběžné dráhy a my, obyčejní smrtelníci, to se zaujetím můžeme pozorovat. Na druhou stranu nebyla v Kissinově projevu odtažitost, koncert si evidentně užíval, dokázal navázat vztah s nebývale vřelým publikem a dal všem pocítit, že je s klavírem zcela vnitřně srostlý. Délka přídavků, drobných Beethovenových skladeb, se rozrostla na další minikoncert a nebýt časového omezení, Jevgenij Kissin by nepochybně dokázal oddaně hrát Beethovena třeba až do rána. 

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.