Beethovenovy kruhy a dětská duše Jevgenije Kissina

Vyprodaná Dvořákova síň se ten večer zaplnila pouze a výhradně tóny jednoho z největších hudebních proroků, Ludwiga van Beethovena. Kissin dost odvážně zařadil na svůj recitál výběr ze skladatelových nejslavnějších klavírních sonát: „Patetickou“, „Bouři“ a „Valdštejnskou“, jež doplnil méně známými Patnácti variacemi a fugou Es dur op. 35 „Eroica“ – málokdo asi slyšel tuhle skladbu v živém provedení. 

V první polovině večera jsme dostali přesně to, co lze od tohoto umělce očekávat: bezchybnou klavírní techniku, vyvážený zvuk, přesnost. Překvapivě málo pedálu a ve srovnání s předešlým recitálem Jana Bartoše i méně hutného zvuku. Skoro jako by se vydal na zvukovou cestu směrem k Andrási Schiffovi a jeho stylové čistotě. Následující variace mě strhly hlavně z hlediska kompozice jako jedna z úžasných ukázek Beethovenova variačně-improvizačního mistrovství. Kissinova dokonalá interpretace mi tady připadala přece jen trochu mechanická. Nešla na dřeň, nedotkla se jádra. 

, foto Ivan Malý/Pražské jaroVrchol, alespoň pro mě, přišel až po přestávce. Teprve v „Bouři“ se prolomily ledy a v sólistově provedení bylo najednou mnohem víc života, emocí, některé tóny si vychutnal jako nejvybranější lahůdku – a občas, opět pro mě překvapivě, dokonce zasršel vtipem. Při tom všem z něj sálala zvláštní, skoro až mimozemská energie. Jako bychom měli před sebou v dospělém těle dítě s čistým srdcem, které se dokáže se svou nadprůměrně inteligentní myslí vydat na Beethovenovy oběžné dráhy a my, obyčejní smrtelníci, to se zaujetím můžeme pozorovat. Na druhou stranu nebyla v Kissinově projevu odtažitost, koncert si evidentně užíval, dokázal navázat vztah s nebývale vřelým publikem a dal všem pocítit, že je s klavírem zcela vnitřně srostlý. Délka přídavků, drobných Beethovenových skladeb, se rozrostla na další minikoncert a nebýt časového omezení, Jevgenij Kissin by nepochybně dokázal oddaně hrát Beethovena třeba až do rána. 

Sdílet článek: