Dnešní doba nabízí v podstatě dva přístupy, jak provést Missu solemnis. Buď lze vycházet z předpokladu, že se jedná o velké vokálně instrumentální dílo a obsadit velký filharmonický sbor podpořený velkým romantickým orchestrem. Podobně se ještě do nedávna nakládalo i s díly Händlovými či Bachovými. Nebo se jako východisko vezme fakt, že Beethoven skladatelsky vyrůstá z klasicistní estetiky a lze na něj tudíž aplikovat principy historicky poučené interpretace, která už dávno přesáhla hranici období baroka i u nás, což dokládají například pokusy o „historicky poučený zvuk“ Dvořákových symfonií souboru Musica florea pod taktovkou Marka Štryncla. René Jacobs je původním povoláním kontratenor, což je obor, který přímo symbolizuje hnutí historicky poučené intepretace. Nemůže nás tedy překvapit, že jeho pojetí Beethovena je spíše klasicistní, s menším obsazením sboru i orchestru, s rychlejšími tempy a lehčí artikulací a agogikou.
Neumím si pro toto pojetí představit lepší obsazení sborových partů Beethovenova veledíla než RIAS Kammerchor z Berlína. Ansámbl, který bravurně zvládá Bachova moteta, Mendelssohnovy žalmy i dílo Francise Poulenka, se ideálně hodí pro intepretaci díla „již ne Mozartovského, ale ještě ne Brucknerovského“ formátu. Sbor zde zpívá v obsazení 17 sopránů, ostatní hlasy jsou po 11 zpěvácích. Jedná se tedy o větší sbor, který dovede dostatečně flexibilně zvládnout rychlé pasáže, ale má už romanticky mohutný zvuk na velkých plochách a v gradacích. Rovnocenným partnerem sboru je zde Freiburger Barockorchester (témbry jeho přirozených lesních rohů a klasicistních trumpet úžasně prospívají zvukové plasticitě díla).
Sólisté to v této kompozici nemají vůbec jednoduché, Beethoven je používá spíše jako prostředek k větší zvukové variabilitě, nebo také jako součást trpělivých gradací. Více než čtyři velké hlasy tak posluchač ocení sezpívaný sólistický kvartet. Sopranistka Polina Pastirchak se svým poměrně velkým vibratem výrazně vyčnívá z estetiky celku a lze ji považovat za nejslabší článek nahrávky. Hutný a barvený mezzosoprán Sophie Harmsen naopak potěší, podobně nezklamou ani tenorista Steve Davislim a basista Johannes Weisser. O René Jacobsovi je známo, že rád a často na nahrávkách spěchá. Ve vypjatých a technicky náročných pasážích to zde rozhodně prospívá, ovšem u pomalejších částí jako by chyběl prostor pro vytvoření onoho mystéria, které Beethoven do díla vložil. Obecně je myslím škoda, že se „historicky poučení“ interpreti vyhýbají příliš pomalým tempům. Snad se obávají, aby se tím nepodobali oněm postromantickým interpretacím, vůči kterým se od počátku musí vymezovat. U této nahrávky díky tomu chybí tolik důležitý protipól jásavým a majestátním polohám, ono tiché a pokorné hledání hloubky, která je nutnou součástí každého pokusu o autentické vyjádření lidské víry.
Polina Pastirchak / soprán, Sophie Harmsen / mezzosoprán, Steve Davislim / tenor, Johannes Weisser / bas, RIAS Kammerchor Berlin, Freiburger Barockorchester, René Jacobs / dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 2020. Vydáno: 2021. TT: 60:18. 1 CD harmonia mundi HMM902427.
