Bedrock (Uri Caine – klávesy, Tim Lefebvre – basa, kytara, Zach Danziger – bicí), hosté: Barbara Walker – zpěv, Elizabeth Pupo-Walker – perkuse. Nahráno: Excello Recording, New York, březen 2009. Vydáno 2009. TT: 61:13. 1 CD Winter & Winter (distribuce 2HP Production).
Plastic Temptation je třetí album elektrického sdružení Bedrock v čele s klávesistou Uri Cainem . Tento třiapadesátiletý brýlatý rodák z Philadelfie s vizáží introvertního intelektuála je známý jako stylový všežravec, který ve svých projektech přičichl ke klasické hudbě, klezmeru, ale i stylům jako jungle nebo drum’n’bass.
Jakkoli je složité, až nemožné se ve spletité Caineově diskografii vyznat, nová deska nás nasměruje hned prvními tóny dvouminutové Overtury , dá-li se o tónech vůbec hovořit. Bublavé elektro, ke kterému se po půlminutě přidá pravidelný popový rytmus a funkové kvákání, zvou posluchače na diskotéku. Že však nepůjde o diskotéku jen tak ledajakou, napoví po dalších pár taktech baskytara (první náznak jazzu) a následné rytmické a aranžérské variace, díky nimž se Overtura plynule změní v jemnější Předehru (Prelude for Sheldon ). Relativně konvenční fusion se vzápětí přelije do skutečné drum’n’bassové jízdy Noid , ve které si přijdou na své milovníci lámaných rytmů.
Caine jako správný eklektik sype do svého „plasticky svůdného“ dortu vše, co má rád, a tak si v kratičké mezihře Duke Countdown dopřeje sólo na akustické piano, jehož zvuk následně opět promísí s tanečním rytmem (Count Duke ). Vstřebal-li posluchač všechny hrátky prvních šesti skladeb, rádoby experimentální úvod následující Riled Up jej nejen nepřekvapí, ale bude mu znít jen jako konvenční retro. Využití roboticky zkresleného lidského hlasu jako hudebního nástroje tu bylo už před pár dekádami a nasamplovaný zvuk rozbitého skla situaci nezachraňuje. Nicméně síla Caineova elektronického muzicírování nespočívá v jednotlivých skladbách, ale v jejich řazení a míchání. A tak po rytmickém jazzrocku Plastic Temptation následuje další škrčící elektronický úlet Sevem Year Glitch a po něm – překvapení možná největší – funk-jazzová píseň (!) Work It Out , ve které hostující Barbara Walker předvádí výkon někde mezi scatující Tinou Turner a Maceo Parkerem. Nejpopovější skladbu alba vystřídá další elektronické intro, uvádějící šestiminutovou kompozici Mayor Goldie . A pak Victrola , zvuková hříčka s klavírem, pojmenovaná podle staré značky gramofonu. Počítačová nápodoba zvířecího řevu (Ink Bladder ), garážový (či kuchyňský) zvuk Lunchmeat Concerta či v závěrečné Organ Thunder dusavé variace na jazzové fragmenty ve stylu pozapomenutého popového klávesového hrdiny Guru Joshe, to jsou jen další kamínky do mozaiky, kterou Caine se svými spoluhráči vyskládal.
Popové hvězdy jsem mimochodem v souvislosti s touto experimentální nahrávkou nezmínil náhodou. Jakkoli si na Caineových Plastických pokušeních mohou pochutnat milovníci kvalitní elektronické hudby či liberálnější jazzmani (včetně snobských odrůd obou skupin), na své si po odfiltrování nejodvážnějších kusů přijdou i ctitelé jednodušší hudby. Jen nebudou chápat většinu souvislostí.
Body: 4 z 6
