Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Ouvertura a tance), Z mého života

Reprodukce "Dívky zaplétající si cop" od Abrama Archipova na přebalu sice teritoriálně poukazuje dále na východ od Smetanovy vlasti a asociuje dvojznačnost anglického pojmu "bohemian", uvnitř však je nejen Bedřich Smetana u klavíru, ale hlavně velmi zajímavá hudba. Šest čísel z Prodané nevěsty je zahráno s brilancí, jiskrou a evidentní láskou, velmi působivé je i akustické řešení příchodu komediantů. Smetana je světovým autorem a mohli bychom být rádi, kdyby ho hrály naše orchestry s takovou chutí, jaká je slyšet z nahrávky Londýnského symfonického orchestru s australským dirigentem Geoffrey Simonem . Hlavním bodem programu však je orchestrální podoba Smetanova prvního kvartetu Z mého života . Jejím autorem je Georg Széll, dirigent (skladatelské umění kvůli dirigování opustil), který byl v létech 1929-36 šéfdirigentem Nového německého divadla v Praze, na jehož scéně mimo jiné nastudoval Janáčkovu Její pastorkyni , Dvořákova Jakobína nebo Smetanova Dalibora . Orchestrace tak intimní skladby, jakou je kvartet Z mého života, se může zdát nevhodná a hlavně zbytečná: kdyby chtěl svou autobiografii Smetana napsat jako symfonii, udělal by to přece sám. To však právě není tak jisté. S cyklickou symfonickou formou měl Smetana v té době téměř zapomenutou zkušenost (Triumfální symfonii znovu "objevil" až při pozdější revizi své tvorby) a v obdivuhodně statečné kompozici Mé vlasti se pohyboval na poli mytologicko-přírodní patriotické inspirace. Pokud jde o její instrumentaci, připomeňme srovnání běžně hraných retuší s Norringtonovým pokusem o autentický zvuk Smetanova orchestru, které nedopadlo zcela jednoznačně pozitivně ve prospěch původní sazby. Kompozice smyčcového kvartetu byla pro Smetanu po Triu g moll další zkušeností s cyklickou formou. Tentokrát nevyužil "svůj" nástroj - klavír - na němž je vystavěna koncepce Tria. Nástrojová faktura kvartetu v mnohém naznačuje, že Smetanův vnitřní sluch (jinou kontrolu už tehdy neměl) "slyšel" orchestrální barvy. Georg Széll sám přiznal, že dlouho váhal, než se "dílo velkého skladatele odhodlal aranžovat". Vedly jej k tomu některé momenty nástrojové artikulace, častá arpeggia, která naznačují, jako by Smetanovi čtyři nástroje nestačily, častá tremola a výrazově barevné údaje jako například v druhé větě "quasi tromba". Mám za to, že v případě postoje k Széllově instrumentaci nemusíme a neměli bychom skutečně být puritáni. Széll neměnil Smetanovy noty, pouze je rozepsal do velkého obsazení a vycházel přitom ze zásad Smetanovy orchestrace, kterou znal. Výsledek je obdivuhodný. Tak jako před několika lety vzniklá nahrávka Mé vlasti ve Smetanově verzi pro dva klavíry (Petr Jiřikovský, Daniel Wiesner - Studio Matouš) odhalila jakoby roentgenovými paprsky ústrojnost Smetanovy hudby (z klavírní sazby jednoznačně vyplývalo vedení hlasů a barev, které si Smetana přál "slyšet"), tak zde získáme podobu konzistentní velké formy, která svým výrazem, konstrukcí a dramaturgií směřuje kamsi k symfonické tvorbě na přelomu dvacátého století (jak ostatně prokazuje i torzo Pražského karnevalu ). Tak jako Arnold Schönberg se svými žáky prováděl úpravy cizích děl mimo jiné s cílem dozvědět se, co se s hudebním materiálem stane v jiném "kabátě", tak může posloužit i Széllova úprava Smetanova kvartetu k poznání nové tváře symfonika Smetany, kterým bezesporu byl, ale i komorního skladatele. Tomu, jak londýnští Smetanovu hudbu hrají, lze vyslovit jedině dík.

Vydavatel: Chandos / Panther

Stopáž: 55:01

EAN: 8595025604842

Nahráli: London Symphony Orchestra, Geoffrey Simon

Body: 6 z 6 - tip Harmonie