pátek, 4. září 2009

Bedřich Smetana: Má vlast

Napsal(a) 

Bedřich Smetana: Má vlast Bedřich Smetana: Má vlast

Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Libor Pešek. Produkce: John H. West. Text: A, N, F. Nahráno: 5/1980, Phiharmonic Hall, Liverpool. Vydáno: 1990. TT: 76:29. DDD. 1 CD EMI Records Ltd / Virgin Classics 50999 522129 2 5 (EMI).

Smetanovu Mou vlast uvedl Libor Pešek se svým anglickým orchestrem na zahájení Pražského jara v roce 1993. Tehdy se jednalo o první zahraniční orchestr, kterému byl svěřen tento úkol (ze světa byli doposud zváni jenom dirigenti). Libor Pešek byl ovšem zárukou stylovosti a koncert tehdy dopadl nejen nad očekávání dobře, ale zároveň otevřel otázky dalších podobných pozvání a tím i možnosti poznávat názorové různorodosti z teritorií, kde neexistuje interpretační tradice. V té době jsme už ovšem měli k dispozici nahrávku, kterou dnes sledujeme, tentokráte už z reedičního vydání. I po letech jde o snímek velmi zajímavý! I při sebevětší snaze přinášet něco nového mají naše orchestry ve svých představách Smetanovu Mou vlast takovou, jaká se u nás hraje přes sto let, konkrétně tak, jak se s ní setkáváme na různých zvukových nosičích s Talichem, Ančerlem, Krombholcem, Neumannem, Košlerem a dalšími jejich českými kolegy. Libor Pešek sice vnesl část tohoto vžitého pojetí mezi anglické instrumentalisty, ale zároveň si ponechal svůj vlastní názor, který prozrazuje jeho mentalitu, progresivnost, určitý nadhled získaný jeho interpretačním cítěním, jemuž byl odjakživa cizí konzervativní ponor do tradiční, především romantismem situované oblasti. Jsme svědky spíše lyričtějšího pojetí, menší patetičnosti (byť vlastní vyvrcholení na závěr je jedno z nejlepších, jaké je možno slyšet!). Liverpoolští mají výborně vyrovnané všechny nástrojové skupiny, ač zvuk smyčců není možná tak svítivý, vřelý a rozezpívaný jako u našich orchestrů.

V tomto smyslu je Vyšehrad pojat spíše poeticky až meditačně, čímž dochází k zajímavým detailům, mnohdy překvapujícím – například při repríze jsou více slyšet tajemné lesní rohy než harfy a v jejím vrcholu můžeme konečně harfy vychutnat tak, jak jen málokdy! Ve Vltavě vychází dle očekávání úchvatně rej rusalek, polka je veselá, v dynamice vtipná až rozšafná (v pianech dokonce nepatrně převažují dřeva nad smyčci)! Široký proud řeky při vstupu do Prahy je až příliš svižný, ale tím lépe pak vychází téma Vyšehradu, připravené navíc velmi působivým ritardandem! Začátek Šárky je velmi dramatický, Ctiradova jízda elegantní. Milostná scéna je ale pojata více poetičtěji než bouřlivě, což může být pro leckoho určitým zklamáním. Závěr ovšem přináší obraz zkázy s plným naturalismem a drastičností! Niterné fugatto v Luzích a hájích působí spíše jako imprese než spekulativní polyfonní sazba. Závěrečná polková fantazie je oproti tradici pojata v rychlejším tempu a s velkou dávkou dramatičnosti. Výstavba chorálu v Táboru je velmi promyšlená jak dynamicky, tak i výrazově (působivá crescenda v koncovkách). Neobvykle pomalé tempo k oné architektuře zcela patří! Tím více pak vychází tempově kontrastní provedení. V Blaníku nás vedle známých působivých pochodových ploch, vedoucích k již zmíněnému skvělému vrcholu, určitě zaujmou svou půvabnou exhibicí liverpoolští instrumentalisté – dechaři, kteří pastýřské intermezzo hrají s noblesou a zvukovou ušlechtilostí.

Je dobře, že vydavatel se rozhodl pro tuto reedici. Peškova liverpoolská Má vlast – podobně jako bostonská nahrávka Kubelíkova – bude i do budoucna dokladem syntézy, jakou může docílit dirigent důvěrně znající, ba cítící partituru s orchestrem, který není zatížený vžitým stylem, jaký vytváří zakonzervovaný jediný názor.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.