Bedřich Smetana – Dvě vdovy

Maria Tauberová – soprán, Drahomíra Tikalová – soprán, Ivo Žídek – tenor, Eduard Haken – bas, Miloslava Fidlerová – soprán, Antonín Zlesák – tenor, Sbor Národního divadla v Praze, Milan Malý – sbormistr, Orchestr Národního divadla v Praze, Jaroslav Krombholc. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 28. 11. – 13. 12. 1956. Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2007. TT: 56:08, 68:37. ADD. 2 CD Supraphon SU 3926-2.

Je velmi záslužné, že vydavatelství Supraphon postupně otevírá svůj starý operní archiv. Ono slovíčko „starý“ však v tomto případě není vůbec na místě! Týká se totiž pouze doby nahrávky, nikoliv její aktuálnosti umělecké. Příčinou je absence novějších snímků českých oper, které by tehdejší nahrávky v tomto směru dokázaly překonávat. Takzvaný klasický český repertoár byl před lety pěstován v mnohem větší míře, než je tomu doposud. Pokud se někdo chce z interpretačního hlediska blíže seznámit s takzvanou českou operní školou, tedy se stylem, který po mnoho desetiletí budovaly takové osobnosti jako dirigenti Ostrčil, Talich, Chalabala, Krombholc, z pozdějších Košler a početné množství hlasových pedagogů, musí nezbytně obrátit svou pozornost do let padesátých, nejpozději šedesátých v minulém století. Později jsme se snažili se střídavými úspěchy dohánět svět v repertoáru všeobecně známém, tedy z oblasti románské či germánské, a svou vlastní školu jsme poněkud přesunuli na vedlejší kolej. Tím nemá být řečeno, že například pozdější nahrávky Dvou vdov jsou výrazně horší či dokonce špatné (jde konkrétně o novější Krombholcovu nahrávku rozhlasovou z roku 1974 a o rok mladší Jílkův snímek u Supraphonu). Ale poslechneme-li si je ve společenství dnes recenzovaného snímku, musíme přiznat, že se mu nevyrovnají ani z hlediska strhujícího uměleckého nasazení, ani bezprostředním projevem, v němž pěvecká stránka naprosto koresponduje s citovým vztahem ke konkrétní postavě. Rozdíl je i v aktivitě účinkujících orchestrů. Už od tympánového úderu na počátku předehry jsme orchestrem doslova vrženi do šumivého toku typicky smetanovských pasáží, jež jsou příznačné nejen svým energickým nábojem, ale především mistrovsky prokomponovanou partiturou, kde stěží najdeme slabá místa. Národní divadlo let padesátých mělo oproti dobám pozdějším přednost v sólistickém ansámblu, který právě interpretaci Smetanových a dalších českých oper považoval za svou prioritu a velmi cílevědomě ji rozvíjel. Co postava, to svérázný typ! Hlasově zcela rovnocenné titulní představitelky Maria Tauberová a Drahomíra Tikalová jsou protipóly krásných žen se všemi příznačnými půvabnými nuancemi ve svých názorech a činech. Po mladém Beno Blachutovi (v rozhlasové nahrávce z roku 1948) si těžko představit lyričtějšího a přece chlapecky suverénnějšího Ladislava, než jakým byl mladý Ivo Žídek. A Mumlal byl pro Eduarda Hakena stejnou výzvou jako Kecal v Prodané nevěstě. Navíc tento nezapomenutelný sólista velmi výstižně dokázal odlišit obě komické roviny – prohnaného venkovského dohazovače a uctivého omezeného bručouna ve službách obou dam. Ani jímavé party mladých milenců v podání Miloslavy Fidlerové a Antonína Zlesáka nelze přeslechnout. Opera sama vzbudila v minulosti již mnoho diskusí, chvály a také pochybností. Nejednou došlo k jakémusi salónnímu „vyčištění“ příběhu odstraněním sboru a lidových prvků. Snad i v tomto směru přináší tato nahrávka jednoznačné poznání: že totiž Smetana, ač neměl příliš štěstí na libretisty, vypracoval své opery z hlediska dramatického natolik promyšleně, že jakékoliv vážnější zásahy tato vytříbená, hudebním bohatstvím a nejedním příběhem i dnes aktuální a moudrá díla degradují a násilně je vrhají do zcela jiných, pro ně atypických světů. Obsahem cenný je text Zbyňka Brabce v bookletu, doplněný i malými monografiemi protagonistů. Snad diskutabilní může být výtvarné řešení titulní stránky. Nic proti uměleckému ztvárnění! Stylově je však přece jenom Smetanově hudbě poněkud vzdálené.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější