pátek, 5. prosinec 2003

Baldassare Galuppi: Gustavo Primo, Re di Svezia

Napsal(a) 

booklet booklet
Baldassare Galuppi (1706-1785) je klíčovou postavou v dějinách italské opery. Byly to především jeho komické opery na libreta Carla Goldoniho, které prosadily operu buffu takřka v celé "operní" Evropě a staly se základem dalšího vývoje tohoto žánru. Svůj význam měly ve své době i Galuppiho vážné opery, které v širším měřítku společně s buffou ovlivňovaly celkový ráz klasického slohu. Takřka modelovým dílem vážné opery (takzvané opery seria) je i Galuppiho Gustavo Primo, Re di Svezia z roku 1740. Také zde je autorem libreta slavný benátský komediograf, ale jeho rukopis asi sotva kdo pozná. Konvence žánru opery seria byly v této době ještě velmi silné a především náměty byly velmi uniformní, čas experimentů a reforem teprve přicházel. A tak i v tomto případě máme před sebou typický mini-příběh o statečném hrdinovi Learcovi, který po dvě dějství váhá, zda-li miluje více Ergildu či Dorisbe. Learco by nejraději obě, to ale nejde, mimo jiné protože se musí ujmout vlády a jako král musí jít ve svém chování příkladem. V poslední chvíli se ale vyjeví, že Learco je vlastně sám Gustav I. a Dorisbe je jeho dosud neznámá sestra, čímž se vše ideálně vyřeší. Tento v dnešní době poněkud málo inspirativní příběh byl pro skladatele 18. století rutinní záležitostí a Galuppiho zhudebnění ukazuje klady i zápory této skutečnosti. Ve více než 15 áriích se vystřídají různé nálady jako vzrušení před bitvou, milostná trýzeň, vzdor a podobně, kterých skladatel dosahuje jak melodickou stavbou témat a motivů, ale i různým tvarováním smyčcového doprovodu. Několik árií je skutečně velmi zdařilých, ale celkově opera ještě nedosahuje úrovně Galuppiho nejlepších děl. To je patrné i z recenzované nahrávky, kterou ve světové premiéře připravila Savaria Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Fabia Pirony . Jednotlivých rolí se ujali méně známí interpreti, vesměs mladí maďarští a italští zpěváci s příjemnými témbry. Spíše než některé menší technické obtíže při zvládání belcantových partů vidím jako zásadnější problém ve vlastním obsazení a celkovém výrazu. Jedná se zejména o volbu Maria Cecchettiho do role Gustava I. alias Learca, který (nemluvě o výrazném tremolu) je stále unylý, bez potřebných výrazových proměn. Obdobně Edit Károly - jinak výtečná sopranistka, suverénně zvládající všechny předepsané koloratury - je v původně kastrátovi určené roli Ernesta až příliš něžná. To přispívá k jisté uniformitě výrazu, která souvisí především s poněkud nedostačující prací s textem: jen u těch nejdramatičtějších replik poznáte z projevu zpěváka, že se "něco děje". Domnívám se, že hlavní odpovědnost nese v tomto směru dirigent, pod jehož taktovkou by i orchestr mohl podat místy přesnější ale především barevnější a artikulovanější projev. Galuppiho partitura přeci jen skýtá více krás, než se podařilo interpretům ukázat. Nutno ale také uznat, že právě díla vážné opery tohoto období jsou z hlediska výrazu interpretačně mnohem obtížnější než například díla Händelova a Vivaldiho anebo následně Gluckova a Mozartova. Nenechte se proto příliš ovlivnit kritickými připomínkami recenzenta zaujatého vlastní materií a co nejdříve se vydejte do své oblíbené prodejny posoudit dílo sami.

Vydavatel: Hungaroton / Panther

Stopáž: 66:41 + 69:31

Nahráli: Edit Károly, Monika González, Mario Cecchetti, Gabriella Létai Kiss, Filippo Pina Castiglioni, Savaria Baroque Orchestra, Fabio Pirona

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.