Deutsche Grammophon nabízí ve svém osmideskovém kompletu mimořádně lákavou kolekci, v níž můžeme slyšet tohoto legendárního pianistu v nahrávkách pořízených mezi lety 1957 až 1990 ve stylovém záběru od Mozarta k Debussymu. Živé záznamy čtyř Mozartových Klavírních koncertů jsou v tomto kompletu vůbec nejmladší – pocházejí z let 1989/90. Vnímáme v nich Michelangeliho vyrovnaný, pevný a zřetelný úhoz, aniž bychom si ovšem byli příliš jisti, zda už bychom ho neměli označit spíš za tvrdý. K onomu dojmu „tvrdosti“ přispívají i časté ostřejší akcenty, zvláště na počátcích frází anebo na vypjatých místech, a přehnané zdůrazňování rymické pulzace v doprovodu levé ruky. S pevným úhozem je spjat i pevně tepající rytmus. Pokud se objevují agogické výkyvy, jsou vždy odůvodněné, ale často znějí příliš „chtěně“. Přesto se ve volných větách objevují místa hraná vysloveně krásně a přijmeme je i s Michelangeliho pověstným „předcházením“ levé ruky před pravou. Dokonale vyhraná ornamentika a skvělé staccatové pasáže dodávají Mozartovi potřebnou jiskřivost, ale vcelku dáme zřejmě zapravdu Richtěrovi. V jedné věci je však Michelangeli nedostižný – v kadencích. Těžko si je lze představit v provedení brilantnějším a dokonalejším. Po poslechu všech čtyř Mozartových koncertů budeme pak určitě konstatovat, že vzdor jistému „chladu“ má toto „neosobní“ provedení něco do sebe. Live nahrávky tří Beethovenových Klavírních koncertů z roku 1979 vycházejí oproti Mozartovi nesrovnatelně lépe. Michelangeliho rytmus je v Beethovenovi strhující, úhoz je tu nejen pevný a průrazný, ale je-li zapotřebí, tak zároveň také měkký a plný krásných barev. Pokud se někde objevují ostřejší sforzata, jsou – narozdíl od Mozarta – hudbě jen ku prospěchu. A vše opět korunují fascinující kadence. V Beethovenově Sonátě Es dur op. 7 oceníme především vzdušnou a promyšlenou stavbu. Dokonalý rytmus tady působí dojmem pevné kresebné linky, takže skladbu vnímám spíš jako skvělý grafický list vytvořený jistou rukou zkušeného rytce. Sólové vystoupení umožnilo klavíristovi uplatnit nepoměrně bohatší dynamický rejstřík než v koncertech, přičemž jeho křehká a dokonale znějící pianissima jsou opravdu mistrovská. Je zajímavé, že „grafickému“ pojetí se Michelangeli blíží i při interpretaci romantické hudby. Na jedné straně tu stojí vytříbené pianistické řemeslo, na druhé straně pak dokonale promyšlená agogika, která však v mnoha případech působí dost neosobně. Při přednesu romantické hudby čekáme přece jen více spontaneity, a interpret je tu v trochu jiné pozici než mistr rytec, který musí do detailu promyslet každou čáru dřív, než se chopí rydla. Spíš než celek oceníme tedy v Schubertovi, Chopinovi, Schumannovi a Brahmsovi nespočet nádherných detailů. Zatímco do romantické hudby se Michelangeliho citová zdrženlivost promítá spíš negativně, ve zvukově rafinovaných skladbách Debussyho našel pianista svůj vlastní svět. Ten mu nabízí prostor k přemýšlení a domýšlení každého detailu i k uplatnění jeho takřka nekonečného úhozového a barevného rejstříku. Díky dokonalé technice nemusí Michelangeli „zneužívat“ pedálu k barevnému „mlžení“ a také jeho rubata tu působí přirozeně a přesvědčivě. Tím získává jeho Debussy nedostižnou barevnou i formální transparentnost a přehlednost. Je zajímavé, že při poslechu Ohňostroje či Zlatých rybek si znovu uvědomíme, jak málo Michelangelimu záleželo na jakékoli okázalé vnější virtuozitě, přestože jeho technické předpoklady by ho k tomu opravňovaly víc než kohokoli jiného. Dokonce i v koncertních kadencích, které vlastně mají především tento účel, se Michelangeli dokázal koncentrovat víc na dokonalost tvaru, než aby předváděl svou bezpochyby úžasnou techniku. Stejně tak je pozoruhodné, že Michelangeliho nejslavnější žáci – Maurizio Pollini, Martha Argerich i náš Ivan Moravec – dokáží do své hry vždy vložit velkou dávku spontánní poetické citovosti, tedy právě to, co posluchači ve hře jejich učitele postrádali nejvíc. Ale i tuto podivuhodnou skutečnost můžeme považovat za jeden z důkazů, že Michelangeli zůstává v dějinách klavírního umění výjimečnou osobností.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 57:48 + 68:38 + 78:55 + 74:05 + 76:44 + 79:39 + 60
Nahráli: Arturo Benedetti Michelangeli – klavír, NDR-Sinfonieorchester, Cord Garben, Wiener Symphoniker*, Carlo Maria Giulini*
Body: 2 z 6
