pátek, 23. květen 2003

Arturo Benedetti Michelangeli: (Mozart, Beethoven*, Schubert, Schumann, Brahms, Debussy) - Mozart, Beethoven*, Schubert, Schumann, Brahms,

Napsal(a) 

booklet booklet
Italský pianista Arturo Benedetti Michelangeli na sebe poutal zájem hudební veřejnosti nejen fenomenálním uměním, ale i excentrickým chováním. Na jedné straně byl pověstný nesmírně vysokými nároky na vlastní přípravu, na druhé straně byl "noční můrou" koncertních pořadatelů: říká se o něm, že odvolal daleko více koncertů, než kolik jich ve skutečnosti odehrál. Posluchače fascinoval zejména svou technickou precizností - hrál prakticky bez překlepů. Svým extrémním perfekcionismem i "aristokratickým" způsobem vystupování na koncertním pódiu si vysloužil pověst umělce citově zdrženlivého a poněkud neosobního. Působení jeho rozporuplné a záhadné osobnosti zajímavě vystihl Svjatoslav Richtěr, který si o jeho hře poznamenal: "Bez jediného kazu - jako vždycky. Noty přesně podle zápisu. Technicky perfektní. A přesto působí studeně. (...) Je to skutečný perfekcionista. Ale myslím, že tento fanatismus spolu s extrémními nástrojovými nároky, které sám sobě klade, omezují vzlet jeho imaginace a zabraňují mu vyjádřit skutečné zanícení pro dílo, které interpretuje tak bezchybně. To co tu schází, je inspirace. Ale neměli bychom soudit mistra. ... Nechci kritizovat velkého umělce."

Deutsche Grammophon nabízí ve svém osmideskovém kompletu mimořádně lákavou kolekci, v níž můžeme slyšet tohoto legendárního pianistu v nahrávkách pořízených mezi lety 1957 až 1990 ve stylovém záběru od Mozarta k Debussymu. Živé záznamy čtyř Mozartových Klavírních koncertů jsou v tomto kompletu vůbec nejmladší - pocházejí z let 1989/90. Vnímáme v nich Michelangeliho vyrovnaný, pevný a zřetelný úhoz, aniž bychom si ovšem byli příliš jisti, zda už bychom ho neměli označit spíš za tvrdý. K onomu dojmu "tvrdosti" přispívají i časté ostřejší akcenty, zvláště na počátcích frází anebo na vypjatých místech, a přehnané zdůrazňování rymické pulzace v doprovodu levé ruky. S pevným úhozem je spjat i pevně tepající rytmus. Pokud se objevují agogické výkyvy, jsou vždy odůvodněné, ale často znějí příliš "chtěně". Přesto se ve volných větách objevují místa hraná vysloveně krásně a přijmeme je i s Michelangeliho pověstným "předcházením" levé ruky před pravou. Dokonale vyhraná ornamentika a skvělé staccatové pasáže dodávají Mozartovi potřebnou jiskřivost, ale vcelku dáme zřejmě zapravdu Richtěrovi. V jedné věci je však Michelangeli nedostižný - v kadencích. Těžko si je lze představit v provedení brilantnějším a dokonalejším. Po poslechu všech čtyř Mozartových koncertů budeme pak určitě konstatovat, že vzdor jistému "chladu" má toto "neosobní" provedení něco do sebe. Live nahrávky tří Beethovenových Klavírních koncertů z roku 1979 vycházejí oproti Mozartovi nesrovnatelně lépe. Michelangeliho rytmus je v Beethovenovi strhující, úhoz je tu nejen pevný a průrazný, ale je-li zapotřebí, tak zároveň také měkký a plný krásných barev. Pokud se někde objevují ostřejší sforzata, jsou - narozdíl od Mozarta - hudbě jen ku prospěchu. A vše opět korunují fascinující kadence. V Beethovenově Sonátě Es dur op. 7 oceníme především vzdušnou a promyšlenou stavbu. Dokonalý rytmus tady působí dojmem pevné kresebné linky, takže skladbu vnímám spíš jako skvělý grafický list vytvořený jistou rukou zkušeného rytce. Sólové vystoupení umožnilo klavíristovi uplatnit nepoměrně bohatší dynamický rejstřík než v koncertech, přičemž jeho křehká a dokonale znějící pianissima jsou opravdu mistrovská. Je zajímavé, že "grafickému" pojetí se Michelangeli blíží i při interpretaci romantické hudby. Na jedné straně tu stojí vytříbené pianistické řemeslo, na druhé straně pak dokonale promyšlená agogika, která však v mnoha případech působí dost neosobně. Při přednesu romantické hudby čekáme přece jen více spontaneity, a interpret je tu v trochu jiné pozici než mistr rytec, který musí do detailu promyslet každou čáru dřív, než se chopí rydla. Spíš než celek oceníme tedy v Schubertovi, Chopinovi, Schumannovi a Brahmsovi nespočet nádherných detailů. Zatímco do romantické hudby se Michelangeliho citová zdrženlivost promítá spíš negativně, ve zvukově rafinovaných skladbách Debussyho našel pianista svůj vlastní svět. Ten mu nabízí prostor k přemýšlení a domýšlení každého detailu i k uplatnění jeho takřka nekonečného úhozového a barevného rejstříku. Díky dokonalé technice nemusí Michelangeli "zneužívat" pedálu k barevnému "mlžení" a také jeho rubata tu působí přirozeně a přesvědčivě. Tím získává jeho Debussy nedostižnou barevnou i formální transparentnost a přehlednost. Je zajímavé, že při poslechu Ohňostroje či Zlatých rybek si znovu uvědomíme, jak málo Michelangelimu záleželo na jakékoli okázalé vnější virtuozitě, přestože jeho technické předpoklady by ho k tomu opravňovaly víc než kohokoli jiného. Dokonce i v koncertních kadencích, které vlastně mají především tento účel, se Michelangeli dokázal koncentrovat víc na dokonalost tvaru, než aby předváděl svou bezpochyby úžasnou techniku. Stejně tak je pozoruhodné, že Michelangeliho nejslavnější žáci - Maurizio Pollini, Martha Argerich i náš Ivan Moravec - dokáží do své hry vždy vložit velkou dávku spontánní poetické citovosti, tedy právě to, co posluchači ve hře jejich učitele postrádali nejvíc. Ale i tuto podivuhodnou skutečnost můžeme považovat za jeden z důkazů, že Michelangeli zůstává v dějinách klavírního umění výjimečnou osobností.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 57:48 + 68:38 + 78:55 + 74:05 + 76:44 + 79:39 + 60

Nahráli: Arturo Benedetti Michelangeli - klavír, NDR-Sinfonieorchester, Cord Garben, Wiener Symphoniker*, Carlo Maria Giulini*

Body: 2 z 6

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.