Artur Schnabel: Sonáta pro sólové housle, Sonáta pro housle a klavír

Toto CD se skladbami legendárního klavíristy Artura Schnabela je především koncertem vrcholného umění jiného interpreta, houslisty Christiana Tetzlaffa . Jeho výkon je do té míry přesvědčivý a sugestivní, že člověk jen užasle naslouchá a interpretovaným skladbám by odpustil téměř vše. Těžko popsat dokonalejší syntézu muzikálnosti, jemné a přitom velmi střídmé práce s tónem, precizní artikulace a vnitřního napětí. Je skoro neuvěřitelné, že dotáže utáhnout téměř hodinovou pětivětou sonátu pro sólové housle, skladbu neefektní a introvertní, kde není jedna jediná repetice a jediné jasně ohraničené téma. Skladba je založena na postupném (a vpravdě nekonečném) variačním rozvíjení a obměňování základního motivu. Tři pomalé soustředěné věty a mezi nimi dvě rychlá intermezza jsou velmi náročnou, ale svým způsobem opravdu mistrovskou hrou s dynamikou a rytmem. "Zjemnění, o které usiloval Alois Hába čtvrttónovým a šestinotónovým systémem, se dá přirovnat k tomu, jak pracuje Artur Schnabel na poli tempa a dynamiky," píše se dosti výstižně v bookletu. Sympatické je i skladatelovo myšlenkové východisko, odmítající chladný matematický konstruktivismus. Jen těch hudebních nápadů kdyby bylo víc. Na rozdíl od rané Sonáty pro sólové housle (1918), je Sonáta pro housle a klavír (1935) dílem zralým a posluchačsky přístupným. Je tu řada pozoruhodných detailů a opět skvěle zahraných. Tato skladba ani po několikerém poslechu neodradí, celkově ale nezmění obvyklý názor, že Artur Schnabel byl geniální klavírista, který také komponoval. Znalci hudby 20. století by pro něj možná našli ještě další slova uznání a možná by ho označili za předchůdce jednoho z mnoha soudobých ismů. Tím směrem se pouštět nechci - domnívám se, že vrcholy hudby 20. století jsou jinde, tohle setkání je ale zajímavé a oživující.

Vydavatel: Arte Nova / BMG

Stopáž: 68:35

Nahráli: Christian Tetzlaff - housle, Stefan Litwin - klavír

Body: 3 z 6