Lucie Maňourová
Vydat nahrávku s áriemi nejproslulejšího pěvce-kastráta Carla Broschiho řečeného Farinelli je z obchodního hlediska dozajista dobrý tah. Farinelli se stal především díky filmu pana Corbiau (1994) slavným i v širších kruzích. Otázkou však je, kdo má tyto árie dnes zpívat. Podobně se ptá i René Jacobs v jedné ze dvou průvodních studií bookletu a horuje pro ženský mezzosoprán. Jeho výklad plný (pečlivě vybraných) dobových citátů by bylo rozhodně zábavné blíže analyzovat, na to zde však není místo. Spokojme se s nejsilnějším argumentem, kterým je plný, kulatý a silný tón ve spodní poloze, který kastráti (údajně) měli. To je také bezpochyby jedna z deviz hlasu Vivicy Genaux , americké mezzosopranistky, která pod Jacobsovým vedením nazpívala osm árií z oper Nicoly Porpory, Riccarda Broschiho (Farinelliho bratra), Geminiana Giacomelliho a Johanna Adolfa Hasse. K dalším nesporným kvalitám této mladé umělkyně patří značný rozsah vyrovnané tónové kvality a vynikající technika. Nejrozmanitější koloraturní běhy a figury, trylky a další ozdoby jsou v podání Genaux naprosto oslňující a téměř vždy dokonalé. Příznivci bel canta nahrávku již bezpochyby vlastní a osobně bych ji také rád doporučil do knihovny všem hudebním školám, rozhodně je co studovat. Jak bylo ale již naznačeno, Farinelliho árie jsou skutečnou výzvou (a to i pro hudebního kritika). Není ani tak podstatné, že například v Broschiho poněkud monstrózní árii Quel guerriero je cítit, že se dostáváme na hranici lidských možností a hlas zpěvačky zde je – zejména ze začátku na notách delších rytmických hodnot – poněkud sevřený. Co skutečně postrádám, je hlubší výraz, větší propracování frází, práce s barvou vokálů, dynamika, kontrasty, prostě to, co hudbu činí uměním, které proniká duší. Tím nemá být řečeno, že Genaux zpívá zcela mechanicky; nikoliv, ale jen dobrý výkon je tentokrát málo. Právě repertoár postavený na vokální ekvilibristice potřebuje v tomto směru mnohem větší úsilí, nemají-li tyto árie snadno omrzet a upadnout opět v zapomnění. To ovšem není pouze záležitost interpretky, ale i uměleckého vedení a celkové dramaturgie – jak neskonale efektní by bylo, kdyby v nahrávce figurovalo nějaké skutečné largo s širokodechými klenutými melodiemi (zdobenými až v da capu)! Vždyť Farinelli byl slavný nejen pro své trylky a vokální rulády. Kdepak je jeho pověstné messa di voce? Možná je mé hodnocení příliš přísné, ale jméno Farinelliho volá po zcela výjimečných výkonech; takových, při jejichž poslechu by i nejzarytější wagnerián stěží zadržoval slzy pohnutí. Z celého srdce přeji Vivice Genaux i nám všem, abychom se takového snímku brzo dočkali.
Marc Niubó
Svět kolem nás se za tři sta let změnil k nepoznání, ale lidská psychika, lidské emoce se změnily jen pramálo. Jestliže dnes mnohé ženy a dívky pláčou, vyšilují a sní své sny při pohledu na Willise, Cruise, Mansona nebo Richarda Krajča, frotmana skupiny Kryštof, v 18. století byli takovými idoly kastráti. Byli pohlední, tajemně nedostupní, fyzicky nebyli pro ženy nebezpeční a hlavně měli neuvěřitelné pěvecké schopnosti. Právě oni dělali tu pravou zábavní show pro tehdejší různorodé publikum. Nejslavnějším ze slavných byl Farinelli, vlastním jménem Carlo Broschi (1705-1782). Příčinou jeho dnešní proslulosti je hlavně film Farinelli, il castrato , filmové dílo sice lehce kýčovité a zkreslující, avšak plné vášnivých emocí, provokativnosti a hlavně krásné hudby. (Jak nevzpomenout vloni velmi úspěšný film podobného typu Král tančí .) Soundtrack, jenž vydala firma Auvidis v roce 1994 byl k údivu vydavatele i distributorů nečekaným komerčním trhákem. Aby se producenti přiblížili úžasným technickým schopnostem a kráse tónu Farinelliho hlasu, legalizovali úsměvnou mystifikaci, když zmixovali dva hlasy – soprán a kontratenor. Stvořili tak sice virtuální realitu, ale výsledek byl velmi působivý. Nedávno vydala firma harmonia mundi snímek, v jehož titulu se také objevuje jméno legendárního kastráta, tentokrát je ale vše velmi seriózní. Sóla zpívá aljašská rodačka Vivica Genaux a vynikající berlínský soubor řídí holandský guru barokní „autentické“ interpretace René Jacobs . Po poslechu obou desek především zjistíte, že historicky poučená interpretace staré hudby může mít stovky podob. Jacobsova nahrávka, samozřejmě o deset let režijně a technicky „poučenější“, má mnohem víc barev, lépe vyjádřených afektů, citových vzedmutí, instrumentální pestrosti. Sametově lahodný, tmavě zabarvený hlas Vivicy Genaux sice není tak polnicově znělý a instrumentální jako dvojhlasový jednohlas v Roussetově nahrávce, ale je přirozený, a to včetně vibráta, a v muzikantském tvarování hudby velmi sugestivní.
Árie psané kdysi pro Farinelliho nepatří většinou k tomu nejlepšímu, co bylo v 18. století napsáno pro hudební divadlo, nicméně mimořádný interpretační vklad všech interpretů dělá z tohoto titulu událost hodnou zvýšené pozornosti.
Projekt nemá jen špičkovou hudební úroveň, ale velkou péči věnoval vydavatel i obsahové a výtvarné podobě bookletu. Za tím vším stojí producent Martin Sauer, známý z minulosti skvělými tituly u svého předchozího zaměstnavatele – firmy Teldec. Na závěr jen úsměvná poznámka na okraj. Nemohu se zbavit pocitu, že zvědové harmonia mundi se s předstihem dozvěděli o záměru firmy Decca vydat Cecillii Bartoli album s údajným pracovním názvem Farinelli a tak konkurenci předešli. Ale třeba je realita úplně prostá a jde pouze o souhru náhod…
Luboš Stehlík
Vydavatel: Harmonia mundi France / Classic
Stopáž: 77:35
Nahráli: Vivica Genaux – mezzosoprán, Akademie für Alte Musik Berlin, René Jacobs
Body: 5 z 6
