středa, 9. říjen 2002

Antonio Vivaldi: La Senna Festeggiante RV 693

Napsal(a) 

booklet booklet
Italské serenaty, oscilující mezi kantátou a operou, vznikaly obvykle pro konkrétní slavnost s významným politickým či sociálním aspektem. Zakončovaly den, který zahajovala bohoslužba a v němž samozřejmě nechyběla ani bohatá hostina. Vivaldiho serenata La Senna Festeffiante vznikla zřejmě mezi lety 1722 - 1725 jako pocta francouzskému králi Ludvíku XV., provedena byla však s největší pravděpodobností v Itálii. Dvojdílná skladba, v níž vystupuje Zlatý věk , Statečnost a Seina , obsahuje tedy i francouzské hudební prvky, které se objevují například v úvodní sinfonii - s označením "alla francese" - nebo v árii Zlatého věku Al mio seno il pargoletto . Podle všech zvyklostí je námět díla (libreto napsal Domenico Lalli) alegorický: Seina vítá na svých březích Statečnost a Zlatý věk, jež směřují na korunovaci krále do paláce - Versailles. Tři postavy poukazují na krále, "hvězdu nejvyšší, která Galii je světlem", a na jeho vlastnosti - soucit, mírnost, spravedlnost a zbožnost.

Nahrávka ne příliš často provozovaného Vivaldiho díla je především záslužná. Představuje totiž autorovu světskou vokální tvorbu, která není zrovna zanedbatelná, ale i přesto je širší veřejnosti málo známá. Osvětová rovina by ovšem bez kvalitního provedení neměla smysl. Rinaldo Alessandrini se ujal se souborem Concerto italiano interpretace velice pečlivě a společně vytvořili příjemný snímek, který je z hlediska poučenosti vkusný, elegantní, navíc plný entuziasmu a vášně. Sólisti si dali záležet co se týče práce s textem a výrazem, poradili si dobře s ozdobami i běhy, občas se však bohužel nepodařila tónová kontrola. Zbytečná vibrata sopranistky Juanity Lascarro místy působí rušivě až nevhodně, přestože je sólistka schopná se svým hlasem v tomto směru pracovat. Drobnou vadičku bychom našli i u basisty - spíše basbarytonisty - Nicola Ulivieriho , který sice hluboké polohy zazpíval, ale ne příliš zněle. Bez problémů se své úlohy ujala altistka se sametově měkkým hlasem Sonia Prina . I přes uvedené chyby a mírnou kvalitativní nevyrovnanost je výkon zúčastněných interpretů muzikální, oslovující a podnětný.

Vydavatel: Classic

Stopáž: 72:31

Nahráli: Juanita Lascarro - soprán, Sonia Prina - alt, Nicola Ulivieri - bas, Concerto italiano, Rinaldo Alessandrini

Body: 4 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.