Pavel Šporcl – housle, Pražská komorní filharmonie. Produkce: Petr Vít. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 9-10/2007, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2007. TT: 52:28. DDD. 1 CD Supraphon SU 3931-2.
Antonio Vivaldi
Čtvero ročních dob
Sarah Chang – housle, Orpheus Chamber Orchestra. Produkce: Stephen Johns. Text: A, N, F, I. Nahráno: 5/2007, SUNY Purchase College, New York. Vydáno: 2007. TT: 54:04. DDD. 1 CD EMI 094639443123 (EMI). HHH
Jen málokterý špičkový houslista dnes ve své diskografii nemá Vivaldiho Čtvero ročních dob . Cyklus dvanácti koncertů se stal hitem klasického repertoáru, lákadlem, jemuž stěží odolávají nejen interpreti samotní, ale především nahrávací firmy. Právě v tomto faktu však přirozeně spočívá i jisté nebezpečí. Nahrávek slavného opusu, včetně těch, které se řadí k takzvaně historicky poučeným, totiž existuje velmi mnoho a s každým novým albem tak interpret stojí před otázkou, jak se tohoto Vivaldiho díla zhostit pokud možno nově, neotřele a přesvědčit tak posluchače, že právě
jeho pojetí má své opodstatnění a smysl.
Mám-li se pokusit o srovnání dvou čerstvých příspěvků do dlouhé řady stávajících nahrávek Vivaldiho díla, nabízí se výše uvedená otázka samozřejmě také. Hlavními protagonisty jsou tentokrát houslisté Pavel Šporcl a Sarah Chang a již po prvních taktech je evidentní, že jde o konfrontaci dvou rozdílných interpretačních přístupů. Pavel Šporcl si ke spolupráci na nesnadném úkolu přizval Pražskou komorní filharmonii (kromě samotného Vivaldiho obsahuje album také Bachův Koncert pro dvoje housle a smyčce d moll, BWV 1043 ) a toto spojení přináší výsledek rozhodně hodný pozornosti. Vivaldiho se Šporcl ujal s velkou brilancí a noblesou, do sólového partu vnesl řadu osvěžujících prvků v podobě osobitých improvizací, ovšem bez toho, aniž by se z díla vytratil řád a stylovost, kterou v posledních desetiletích nemálo ovlivnil právě onen výše uvedený proud historicky poučené interpretace. O míře či zdařilosti některých improvizací by jistě bylo možné diskutovat, ale konec konců vždy záleží na přesvědčivosti interpreta a Šporclovo pojetí jako celek (rovněž zásluhou lahodného zvuku jeho modrých houslí i skvělého výkonu Pražské komorní filharmonie) rozhodně přesvědčivé je.
Podstatně odlišný dojem zanechává provedení Vivaldiho díla americkou houslistkou Sarah Chang. Je-li právě osobitost tím, co zvláště v případě notoricky známých opusů může přinést moment překvapení, nabídnout posluchači nečekaně nový, inspirativní zážitek z díla jinak důvěrně známého, pak této zbraně Sarah Chang nedokázala příliš využít. Pocitu jisté fádnosti z její hry se nelze ubránit ani navzdory skvělému Orpheus Chamber Orchestra , který je na nahrávce její partnerem. Vivaldi v provedení Chang má značně romantický nátěr, místy jako by připomínal spíš Mendelssohna než italské baroko. Chang, jak se zdá, se nenechala spoutat žádnými očekáváními v podobě stylového uchopení barokního kusu, nebojí se velkých melodických oblouků ani místy až příliš volného nakládání s agogikou. Překvapivá je vůbec i její volba temp, jež jsou celkově extrémně pomalá – nakonec, nejlépe to dokumentují čísla: ve srovnání se Šporclovou interpretací je pojetí Chang o plných patnáct minut delší!
Z předkládané dvojice nahrávek Vivaldiho Čtvera ročních dob je pro mne jednoznačně „vítězná“, objevnější a nápaditější nahrávka Šporclova. Přesto, i když na tomto místě je to míněno spíše jako poznámka pod čarou, si nemohu nevzpomenout na proslulou nahrávku Kennedyho Čtvera ročních dob s English Chamber Orchestra (dnes starou již téměř 20 let!). Tehdy jí nespoutaný Nigel Kennedy šokoval hudební svět, dodnes je však svou originalitou a obrovským vnitřním nábojem naprosto výjimečná. O to obtížnější pozici v celkovém kontextu tak přirozeně mají jak dvě výše uvedená alba, tak i ta, která v budoucnu budou vznikat.
Body: 5 z 6
