pátek, 9. duben 2004

Antonín Rejcha: Fugy

Napsal(a) 

Rejchův cyklus Třicet šest fug pro klavír podle nového systému , je pro interpreta nepochybně velkou výzvou. Forma, kterou skladatel koncem 18. století vystavil bohatství svého tvůrčího potenciálu, je zde podávána v nejrůznějších podobách a rozměrech, pojímána jako prostor pro hledání, zkoumání i experiment. (To vše bylo autorem vysvětleno a v souvislosti s kritickými reakcemi také obhajováno prostřednictvím vlastního teoretického výkladu.) Umělec se při provedení Rejchových fug ocitá před úkolem provést a "protáhnout" posluchače všemi kompozičními zákoutími, kterými se autor vydal, upozornit na tu kterou zajímavost či zvláštnost a pokud možno při tom nezabloudit. Milan Langer sice nezabloudil, ale podle mého názoru se spíše se skladatelem minul. Zatímco Rejcha jako by stojí u rýsovacího prkna a kreslí různé návrhy domů, Langer si architektury tolik nevšímá, bere do ruky barvy, štětce a vybarvuje interiér. Jako by se nechal zmást drobnějším rozsahem fug a také jejich mnohdy příliš nevirtuózním charakterem, zaměřil se na prvky, které jsou v těchto skladbách sice důležité, ne však primární. Ve většině z dvaceti fug, které si pianista z cyklu vybral, oceníme slyšitelnost jednotlivých hlasů, výbornou techniku, schopnost pohrát si s barvou nástroje a kouzlit mlžně snové polohy či v jemných nuancích odstínit jednotlivé plochy, tóny podle situace rozperlit nebo táhnout jako plástve medu, jenže v Rejchových fugách jde hlavně o odhalování kompozičního přístupu. Nejsou-li tyto dovednosti jen východiskem, kouzlo experimentálního objevování se vytrácí, podoba domu se "roztéká". Světlými body nahrávky jsou fugy, které se buď blíží svým bachovským "předkům, nebo jsou nejvíce prostoupeny klasicistní průzračností. Zde je Langer nejpřesvědčivější a zdá se, že výrazově nejzorientovanější. Pro jinou oblast klavírní literatury by Langrovo pojetí bylo ideální, zde se, obávám, poněkud "tesař utnul."

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 68:44

Body: 3 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.