úterý, 29. duben 2003

Antonín Dvořák: Symfonie

Napsal(a) 

booklet booklet
Vydavatelství Supraphon vydalo opět komplet všech devíti symfonií Antonína Dvořáka. Jde o základní repertoárovou kapitolu české hudby, v oblasti formy symfonie nesporně nejzávažnější. Vydavatelství, které za péči o domácí tvorbu sklízelo už od poválečných let nejednu pochvalu doma i ve světě, musí pokládat za svou stavovskou povinnost mít takovýto komplet neustále k dispozici. První soubor disků s nahrávkou České filharmonie a Václava Neumanna však již před lety zmizel beznadějně z prodejen, a tak tento počin přichází v podobě reedice naprosto logicky a včas. Vznikal postupně od počátků osmdesátých let, tedy v době, kdy nastupovala éra digitálního záznamu zvuku. Poprvé byl prezentován ještě na černých deskách a vstoupil do velmi obtížné konkurence. Tehdy nebyl ve světě uznáván pouze komplet Kubelíkův (s Berlínskými filharmoniky u DG), Kertészův (Decca) či Rowického (Philips), ale také starší nahrávka samotného Václava Neumanna z let sedmdesátých. V příštích desetiletích přibyly další snímky (připomeňme alespoň namátkově N. Järviho, Mácala či Peška). Při poslechu reedice Supraphonu si uvědomujeme, že konkurenční situace je čím dál náročnější a tvrdší. I přesto náleží Václavu Neumannovi zcela zvláštní místo. Žijeme v dobách hledání nových, často značně pozměněných výkladů (některé snímky Harnoncourta, Fischera a dalších). Přiznejme si ale, že vždy po určité době těchto příjemných či problematických setkání se navracíme k naší české tradici, tedy k Talichovi, Ančerlovi, Neumannovi a dalším dnes už legendárním osobnostem. Zároveň se však nemůžeme, ale ani nechceme vymanit z nových zkušeností, jež nám umožňuje dnes ničím neomezený poslech nejrůznějších nahrávek z celého světa. Jak tedy působí tento relativně stále ještě ne historický filharmonický snímek dnes? Především nemůžeme přeslechnout, že zvuk České filharmonie se od dob jeho vzniku značně pozměnil. Eventuální nový komplet, který by rozhodně už bylo načase realizovat, by to plně potvrdil. Na Neumannově snímku slyšíme filharmonii s atributy, jež byly tehdy světovou kritikou velmi vyzvedávány - svítivé smyčce, měkké dechy, více spontánnosti než dokonale promyšleného, a tedy spíše chladnějšího výrazu. To vše působí i po letech převážně pozitivně, byť zvuk filharmonie nebyl tehdy tak vytříbeně jednolitý jako u špičkových západních orchestrů. Dnes už tomu tak je - samozřejmě za cenu určité ztráty oné specifičnosti. Je to pozitivum nebo negativum?

V detailnějším pohledu na celý tento staronový komplet nacházíme mezi nahrávkami jednotlivých symfonií určité, mnohdy dosti závažné rozdíly. Co do výrazu a osobitosti se více vydařily spíše nahrávky starší, mezi nimiž převládají symfonie s vyššími čísly. Ale i mezi těmi jsou určité kvalitativní rozdíly, takže argument repertoárové "usazenosti" bychom neměli považovat za zásadní. Pro symfonie rané je základní podmínkou na cestě k popularitě dokonalé a přesvědčivé provedení. Žel tato podmínka nebyla vždy naplněna. Roli zde sehrál nejen orchestr a dirigent, ale i nahrávací týmy, jejichž představy dokonalého orchestrálního obrazu se mnohdy lišily. V tomto směru dopadla nejproblematičtěji 4. symfonie , která má jak interpretační (překvapivá řada intonačních prohřešků a celkově poměrně chudší výraz), tak i zvukové (dosti plochý obraz například v provedení 1. věty ) resty. Určitou homogennost orchestrálního zvuku postrádáme i u jiných snímků. V První , Osmé , ale i v dalších symfoniích někdy až nepříjemně forzírují žestě, mnohdy méně ladí dřeva jako celek. Ani v technické oblasti není vše v takové dokonalosti, jakou bychom si přáli - podobně jako v prvním vydání i zde se uprostřed scherza 7. symfonie mihne několikavteřinová pasáž v mono verzi (zapomenutý špatný střih), na jednom z vrcholných akordů Novosvětské (4. věta krátce po 6. minutě) dojde k jakémusi zvukovému zaškobrtnutí Jsou to pihy na kráse, které však přece jenom zamrzí. Naopak znamenitě vyšly například symfonie Šestá , Pátá či Sedmá ! To je ona Filharmonie, kterou jsme milovali a jakou bychom chtěli mít! Připomeňme však ještě jeden fakt, který budí určitou lítost. Z uměleckého, ale možná i technického hlediska je velmi zajímavý, ba v mnoha rysech lepší a přesvědčivější již zmíněný Neumannův starší komplet ze sedmdesátých let. Jaká škoda, že z obchodních důvodů bude jistě i v budoucnu nutno upřednostňovat snímky v digitálních nahrávkách, byť umělecky nedosahujících počinů starších! Onen první Neumann, vynikající a plně reprezentační tak zůstane do budoucna pravděpodobně utajen na černých deskách.

Zmíněné výhrady jsou spíše povzdechem, že vše nevyšlo zcela dokonale. Rozhodně však jde o edici velmi záslužnou, výtvarně i textově příjemně vybavenou, za níž vydavateli náleží dík.

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 373:52

Nahráli: Česká filharmonie, Václav Neumann

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.