Antonín Dvořák
Symfonie č, 7 a 8, Symfonické variace, Vanda, Pražské valčíky, Polka
Musica Florea, Marek Štryncl. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A. Nahráno: 2004 (CD 1) a 2005 (CD 2) ve studiu ČNSO. Vydáno: 2009. TT: 99:99 (CD 1), 99:99 (CD 2) DDD. 2 CD Arta F 10180 (distribuce Arta).
Krásně vypravená nahrávka Dvořákovy hudby pod taktovkou Marka Štryncla a jeho souboru Musica Florea jsou dodatečným a záslužným splacením dluhu. Před několika lety mohli posluchači na dvou různých koncertech posoudit, jak zní Dvořák na nástroje staré jen něco málo přes sto let a vybavené střevovými strunami. Na mě samotné koncerty zapůsobily víc dojmem smělého a odvážného experimentu, než jako hudební požitek. A něco z tohoto dojmu ve mně zůstává i při poslechu nahrávky. Je to ovšem výzva, dost radikálně jiný pohled, se kterým by se měli intrepreti Dvořákovy hudby vyrovnávat.
Ve světě už delší dobu není neobvyklé, že znalci barokní hudby a specializované souboru hrají i romantickou hudbu a vnesou do ní svůj pohled a novou autentickou zkušenost se starou hudbou. Ale když se Nikolaus Harnoncourt rozhodl provést Brahmsovy symfonie, nahrál je s Berlínskými filharmoniky. A poslední tři Dvořákovy symfonie nahrál s orchestrem Concertgebouw Amsterdam. Vnesl tam své pojetí – ale sám zvuk moderního orchestru zcela opustit nedokázal. U nás je situace specifická, protože si neumím představit, že by Česká filharmonie pozvala Marka Štryncla a nechala ho realizovat jeho vlastní pojetí Dvořáka, záměrně stojící proti dobovým nánosům a tradičním zvyklostem. Tradiční instituce jsou tedy u nás mnohem zakonzervovanější a zabydlené ve svém přístupu – a o to odvážnější pak mohou či musí být muzikanti z oboru staré hudby. Musí si přitom počínat téměř obrozeneckým způsobem, protože ani v Dvořákově době neměl žádný český stálý soubor tolik členů, aby mohl nová Dvořákova díla uspokojivě provést… Právě proto, že se provedení rodila tímto projektovým způsobem, byla to pro všechny událost – i když si na několika místech kladu provokativní otázku, co je objevitelský záměr a co je jistá nedozkoušenost. Hraní bez vibrata se tu navíc snoubí se suchou studiovou akustikou. Pro poslech doporučuji začít Osmou symfonií a skvělou předehrou k Vandě , které mají průzračnější stavbu a můžeme lépe sledovat záměr interpretů. Co vždy mile překvapí, že forte posluchače nikde nezahlcují. O něco nižší ladění zní ve středních polohách velmi pěkně, i když ve vyšších přece jen trochu tahá za uši. Sedmá je dirigentsky i posluchačsky náročnější a velmi sofistikované Symfonické variace jsou ve zvoleném tempu a zvukovosti rovněž velkým objevem. Vážný zájemce o Dvořákův hudební svět by tuto nahrávku neměl minout.
Body: 4 z 6
