úterý, 25. srpen 2009

Antonín Dvořák: Symfonie č. 3 Es dur op. 10 - Alexander Glazunov: Koncert pro saxofon - George Gershwin: Rhapsody in Blue

Napsal(a) 

Antonín Dvořák: Symfonie č. 3 Es dur op. 10 - Alexander Glazunov: Koncert pro saxofon - George Gershwin: Rhapsody in Blue Antonín Dvořák: Symfonie č. 3 Es dur op. 10 - Alexander Glazunov: Koncert pro saxofon - George Gershwin: Rhapsody in Blue

Karel Krautgartner – saxofon, Jan Panenka – klavír, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Václav Smetáček – dirigent. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: Praha, Rudolfinum 1959; Praha, Domovina 1953 a 1962. Vydáno: 2009. TT: 69:11. AAD. 1 CD Supraphon SU 3968-2 .

Výběr nahrávek z archivu Supraphonu zaslouží uznání jak kvůli třem osobnostem, které jsou jejich hlavními protagonisty – dirigentu Václavu Smetáčkovi a sólistům Karlu KrautgartneroviJanu Panenkovi – tak pro výběr děl. Dvořákova raná symfonická tvorba stále ještě vyžaduje rehabilitaci, v Glazunovovi a Gershwinovi se setkáme s umělci, z nichž jeden překročil hranici k „vážné“ hudbě a druhý na „opačnou stranu“. Dvořákovu Symfonii č. 3 Es dur op. 10 uvedl sice již brzy po jejím vzniku, roku 1874, Bedřich Smetana, nikdy se však nestala tak známou jako její družky od šesté výše. Neprávem, neboť je v ní už vše, čeho si tak ceníme na Dvořákově zralé symfonické tvorbě, je plná energie i jímavé lyriky, Dvořák v ní gejzír svých nápadů začíná držet na uzdě, projevuje se rovněž jako budoucí mistr instrumentace. Absence taneční věty je vykládána různě, tři věty symfonie však rozhodně nejsou torzem, vždyť skladatel v této podobě skladbu utvrdil i pozdější revizí. Jednovětý Koncert pro saxofon Alexandra Glazunova je jedním z děl, za něž lze vděčit umění saxofonisty Sigurda M. Raschera (1907 – 2001), iniciátora řady skladeb, mezi nimi i skladatelů z Čech (Viktora Ullmanna, Aloise Háby, Karla Reinera). Rascher se v meziválečných letech horlivě zasazoval o zrovnoprávnění saxofonu jako nástroje symfonického orchestru, po emigraci před nacisty vybudoval interpretační školu v USA (v Praze hostoval ještě roku 1967). Dluh vůči Karlu Krautgartnerovi, kterého vyhnaly z Československa sovětské tanky, nemůže být nikdy dokonale splacen, osobní zážitky z jeho vystoupení jsou nepřenosné, ale alespoň že zůstaly zachovány nahrávky. Krautgartner ovládal mistrně klarinet i saxofon v obou žánrech, a podobně jako například Beny Goodman dokázal nahrát osobitým způsobem Mozartův Klarinetový koncert, dokázal i Krautgartner nalézt odpovídající interpretační styl pro dílo ruského postromantika; u Glazunovova koncertu šlo navíc i o experiment skladatele při setkání s pro něj novým nástrojem. V případě Gershwinovy Rhapsody in Blue existuje jako srovnávací materiál mnoho nahrávek, také vlastní Gershwinův snímek sólového partu z roku 1925. I když si odmyslíme jeho technické parametry, je dobré vědět, že nelze brát vždy interpretaci samotného skladatele za platnou jednou provždy. Gershwinova hra je mnohem kontrastnější při změnách tempa, někdy jeho virtuozita přímo vybuchuje, rozkolísanost rapsodické formy se zdaleka nesnaží překlenout, jeho hra působí jako okamžitá improvizace. Tomu je také podřízen výkon Columbia Jazz Bandu, s nímž byla Gershwinova nahrávka zkombinována a vydána firmou CBS Records roku 1976. Celkově je zde skladba mnohem rychlejší, klarinetista uplatňuje vydatně „blue tones“, v erupci orchestrálních pasáží je patrné, že skladba vznikla ve stejné době jako Honeggerův Pacific 231. Gershwinovy skladby na pomezí jazzu a symfonické hudby hrají interpreti obou žánrů, pojetí se samozřejmě liší, spíše se však většinou vytýká symfonickým orchestrům, že nemají správný „drive“. Václav Smetáček dokázal s Pražskými symfoniky vytvořit mezi oběma žánrovými vrstvami ideální rovnováhu. Jan Panenka, pověstný v civilu svým stoickým klidem a jakousi trvalou zasněností, projevil výtečný smysl pro Gershwinovy synkopy, sólový part hraje technicky brilantně. Výsledný dojem je úplně jiný než z Gershwinovy nahrávky, to je však právě na hudbě a procesu jejího vnímání to vzrušující.

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.