pátek, 26. duben 2002

Antonín Dvořák: Symfonické variace, Scherzo capriccioso, Legendy

Napsal(a) 

booklet booklet
Velký přítel a znalec české hudby Sir Charles Mackerras se tentokrát obrátil k méně frekventovaným skladbám Antonína Dvořáka, aby jim se skvěle připravenou Českou filharmonií a ve spolupráci s osvědčeným týmem supraphonských zvukových režisérů (Jaroslav Rybář, Milan Puklický, Stanislav Sýkora a Erich Kunze) vtiskl pečeť chvil šťastného porozumění. Jsou to možná patetická slova, ale v tomto případě odpovídají skutečnosti. Výrazně "slovanská" Dvořákova díla tohoto snímku stojí ve stínu populárních Slovanských tanců . Nejsou sice tak jiskřivě spontánní a strhující, některé z Legend by se skutečně dala vytknout i jakási bezradnost nápadu, na druhé straně však se v nich skrývá půvab, jaký efektní Slovanské tance (tedy jejich první řada, v jejichž sousedství uvedené skladby vznikly) nemají. Mackerras Dvořákovy partitury výborně vypracoval. Českou filharmonii výborně zná a ví, co od ní může žádat. A tak je naplněna drobnokresba Dvořákových instrumentačních a artikulačních detailů právě tak jako souvislost plochy. Krásně vede flétny se smyčci na začátku Symfonických variací , jednotlivé sólující nástroje z orchestru netrčí, ale zřetelně kreslí melodickou linku na pozadí tutti (housle ve dvanácté variaci, fagot ve čtrnácté variaci, horny ve variaci osmnácté, flétna ve variaci čtyřiadvacáté), výborně je vybudované fugato závěru. Dvě polohy Scherza capricciosa se vyznačují přesně cítěným rytmem, finále je efektní, ne však prvoplánově břeskné. Patrně nejtěžší úkol tvoří Legendy, původně psané pro čtyřruční klavír (Dvořák je instrumentoval během necelého měsíce na konci roku 1881). Nedá se říci, že by všechny byly mistrovské, někde je typicky dvořákovských rozálií skutečně až přespříliš a ani invence není vždy plně přesvědčivá. To se týká především č. 6, v němž je - přestože je nejdelší - "nejméně hudby". Šestá část však tvoří v celku cyklu jakési trio, klidovou část. Jednotlivé Legendy nejsou Dvořákem lineárně přiřazovány, ale jedná se o cyklus, který má logiku celku i vnitřní souvislosti. A tak jej také Charles Mackerras s Českou filharmonií interpretuje. Díky tomu lze i tady vychutnat instrumentační krásy (za všechny alespoň klarinet v č. 2, harfa s houslemi v č. 8), vnořit se do bohatosti Dvořákovy rytmiky, která se mění na malé ploše i zaposlouchat se do jeho - tentokrát prostších - melodií.

Vlasta Reittererová

Bylo odjakživa stavovskou ctí Supraphonu čas od času obnovovat svůj katalog nahrávkami orchestrálních skladeb české národní hudby. Právě díky těmto edicím (vedle rozhlasového vysílání) vstoupil zvláště ve světě ve známost fakt, že Smetanova Má vlast či Dvořákovy Slovanské tance a symfonie nejsou těmi jedinými, jež zdobí český repertoár. Zvláště v posledních letech všeobecného hledání méně známějších partitur se setkáváme s novými zajímavými zahraničními nahrávkami a koncertními uvedeními i těchto dalších skladeb. Vedle snímků Supraphonu zde velkou roli jistě sehrál i vynikající bavorský (Variace, Scherzo, Symphonie-Orchester des Bayerischen Rundfunks, 1975)) a londýnský (Legendy, English Chamber Orchestra, 1976) komplet Kubelíkův u DG. Nyní přichází se svou další nahrávkou Dvořákových Symfonických variací , Scherza capricciosa a Legend opět Supraphon. Je pod ní podepsán Sir Charles Mackerras , důvěrný znalec české tvorby, který má již na svém kontě nejeden snímek s repertoárem z našeho teritoria. Z Dvořáka připomeňme Rusalku a Houslový koncert (Decca) a Slovanské tance (Supraphon). Nahrávek je velmi mnoho a přímo lákají ke konfrontaci, kterou by však uspokojivě mohla splnit obsáhlejší studie, nikoliv malý recenzní sloupek. Spokojme se tedy se stručným pohledem na Mackerrasův snímek. V prvé řadě je nutno pochválit dramaturgii, byť na první pohled nepůsobí nikterak objevně. Na skladbách, které v Supraphonu natočila Česká filharmonie několikrát (ač nikdy ne se svými šéfy!), je možno posoudit současnou úroveň orchestru a oprávněnost leckterých obav, že v dnešním období kosmopolitismu ztrácíme svou někdejší pověstnou interpretační identitu. Mackerras je osobnost, jež právě ony někdejší interpretační rysy filharmonie důvěrně zná, a k našemu překvapení je dnes vlastně jedním z mála jejích obhájců a strážců. Potvrdil to v již zmíněné Rusalce. Žel jeho nedávným Slovanským tancům či Houslovému koncertu chybí žádoucí dvořákovská jiskra a tyto snímky rozhodně nepřekonávají nezapomenutelné starší. Zde je tomu poněkud jinak. Pravda, Symfonické variace (geniální zpracování neobvykle laděného tématu mužského sboru "Já jsem guslar", kde však je možno rozvíjet celou škálu strhujících dvořákovských prvků) působí oproti live-nahrávce Bělohlávkově (Pražská komorní filharmonie, 1990, Supraphon) poněkud akademičtěji a upjatěji. V Legendách však je uplatněna lyrická měkkost a uspokojivá kontrastní škála. Některá lyrická místa zde vycházejí báječně (například střední část třetí Legendy). Oproti nahrávkám Šejnově (Česká filharmonie, 1956, Supraphon) a Bělohlávkově (Pražská komorní filharmonie, 1996, Clarton) jsou smyčce v Legendách trochu potlačeny. Naopak ve všech třech skladbách vynikají dechy, zvláště lesní rohy. Tam, kde to je účelné, jsou velmi příjemné (ve Scherzu skvělé!), v lyrických místech však někdy vystupují příliš efektně a to je místy až rušivé (Legendy). Škoda, že čtvrtá Legenda je tempově poněkud neklidná. Ztrácí tím zdravý patos a ani vrchol není příliš přesvědčivý (Molto maestoso?). Některá jindy lyricky hluboká místa přeletí bez hlubšího ponoru a zůstávají tak pouhými žánrovými obrázky (například v druhé a páté Legendě) - škoda! Zato nádherně vyšla baladičnost šesté Legendy, včetně lyricky krásného středu! Vnitřní tempa u desáté Legendy jsou až nepochopitelně přehnaná, byť lyrické vyústění je příjemně kontrastní. Opravdu báječného provedení se dočkalo Scherzo capriccioso, které se dává někdy s velkou rozverností (Karel Šejna, Česká filharmonie, 1955, Supraphon) či přílišnou zasmušilostí až baladičností (Bohumil Gregor, Česká filharmonie, 1987, Supraphon). Zde je Mackerras vítězem. Od počátečního hornového sóla až po strhující závěr je to skvělý Dvořák, jak ho známe od největších českých mistrů taktovky. Jsou to postřehy pouze detailní a rozhodně je nelze považovat za vážnější pihy na kráse. A tou se nový snímek Supraphonu rozhodně může chlubit. Je také příjemné a želbohu vzácné setkávat se na nosičích s dnešní Českou filharmonií - dříve to bylo jevem zcela běžným. A tak přejme Supraphonu, aby se mu dařily další takovéto produkce. Mackerrasův Dvořák by si zasloužil komplet!

Bohuslav Vítek

Je již evidentní, aniž by bylo dirigentské působení Sira Charlese Mackerrase uzavřeno, že jeho nahrávky české hudby patří k nejlepším nejen mezi zahraničními, ale i v absolutním pohledu. I když si jeho jméno leckdo - a právem - spojuje v koncertech i v diskografii především s Janáčkem (zejména opery, Glagolská mše i další stěžejní díla) a také s Martinů (na CD mimo jiné Řecké pašije v anglickém originále curyšské verze), znovu nyní po snímku Rusalky a Slovanských tanců dokázal, že ani Dvořákově hudbě nezůstává jeho interpretace nic dlužna. Za pultem České filharmonie dirigoval loni ve studiu tři méně frekventované Dvořákovy skladby. Čtvrthodinové Scherzo capriccioso je ještě nejhranější z nich, ovšem zejména na Symfonických variacích , ale i na Legendách leží jakýsi stín; jsou vnímány jakoby snad méně zajímavé. Mackerrasova nahrávka, jak jen to je možné a nutné, skladby v tomto smyslu rehabilituje. Ani variace, ani cyklus legend nezní nijak těžkopádně. V prvním z těchto opusů nachází rovnováhu mezi brahmsovskou objektivitou a slovanskou písňovostí a vřelostí, ve druhém akcentuje nesentimentální tempa a na druhé straně současně, kde to jde, i líbeznost. Dirigent má plné pochopení pro poetická pozastavení, pro taneční lehkost i pro radostný a jakoby bezproblémový optimismus, pro vyvážení všech odstínů Dvořákovy hudby. Díky plastické a zasvěcené práci orchestru si může dovolit jemnou hru s dynamikou, agogikou a dílčími důrazy, s dynamizováním průběhu frází drobnými vzrušenými akcenty. Mackerrasovo vedení nezapře jeho typické temperamentní cítění. Z hudby je zřetelná důvěrná znalost materiálu i interpretační tradice, ničím zde výrazně neproměňované. Dvořákova hudba zní ve zvukové plnosti velkého orchestru, v očekávané barevnosti a krevnatosti. Momentálně jde jistě v mezinárodním měřítku o nejnovější normativní symfonické vyznění. Bělohlávkovo nastudování s Pražskou komorní filharmonií, zaznamenané v případě Legend na CD (Clarton, 1996), se v pojetí výrazně neliší; poněkud odlišné je pochopitelně co do velikosti zvuku smyčců. Dvořákovský ideál je prostě dán a nelze od jeho nového naplňování nutně čekat převratné proměny. Charles Mackerras to ví a jeho přínos spočívá v tom, že tento ideál jako cizinec objektivizuje.

Petr Veber

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 76:58

Body: 0 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.