Antonín Dvořák: Symfonické básně

Václav Neumann pracoval s orchestrem velmi důsledně zejména pokud jde o dynamickou koncepci skladeb a neplýtval zbytečnými nápady, které neobsahuje partitura. Za to dal citlivě prostor sólistickým úsekům nástrojů, takže výsledek působí pestře a zajímavě. Snad jen u symfonické básně Holoubek si kladu otázku, jakou dává Václav Neumann posluchačům příležitost ke sledování Erbenova textu. Vždyť sám Dvořák poznamenal do svého rukopisu, co se v které části hudebního kusu „odehrává“. V prvním úseku, v němž se „s pláčem a nářkem ubírá za rakví mladá vdova“, hraje orchestr možná až příliš optimisticky. V tomto směru překonal Neumannovy nahrávky Walter Weller . Jeho Polednice působí svěže a přitom s dokonalým využitím účinných napětí v pianissimech, v nichž šel Weller téměř až na hranici slyšitelna. Partituru ovšem četl jakoby nezávazně a na jejím základě teprve postavil svou imaginaci Erbenovy básně v Dvořákově podání. David Zinman nepřekročil obvyklý standard a jeho pojetí koncertní ouvertury V přírodě nenabízí v podstatě nic novátorského. I když se drží střízlivého tempa, přesto místy nezvládá bohatší plochy a posluchač je tak uveden v jistý zmatek, který poněkud vede ke ztrátě orientace. Z celého kompaktního disku považuji za nejzdařilejší symfonické básně Vodník a Polednice. Obě jsou podány přesvědčivě, jakoby opatřeny puncem brilantnosti a jasu. Holoubek a ouvertura V přírodě jejich dojem rozhodně nesnižují, i když stojí o stupínek níže.

Vydavatel: Arte Nova / BMG

Stopáž: 65:46

Nahráli: SWR Symphony Orchestra, Václav Neumann, Walter Weller, David Zinman

Body: 4 z 6

Sdílet článek: