pátek, 13. leden 2006

Antonín Dvořák: Symfonické básně podle Erbenovy Kytice

Napsal(a) 

Antonín Dvořák: Symfonické básně podle Erbenovy Kytice Antonín Dvořák: Symfonické básně podle Erbenovy Kytice

Berliner Philharmoniker, Sir Simon Rattle. Produkce: Stephen Johns. Text: A, N, F. Nahráno: 2004. Vydáno: 2005. TT: 48:48 + 35:00. DDD. 2 CD EMI Classics 7243 5 58019 2 0 (EMI).

Nahrávání Dvořákových symfonických básní podle Erbenovy Kytice je u nás poměrně časté. Supraphon se může pochlubit snímkem Talichovým, Chalabalovým, Neumannovým a Gregorovým, pro firmu Panton natočil Dvořákovy erbenovské básně Zdeněk Košler se Slovenskou filharmonií, pro Bonton Petr Vronský s Janáčkovou filharmonií Ostrava, pro rozhlasovou fonotéku pak Jaroslav Krombholc, Vladimír Válek a Stanislav Bogunia. U českých posluchačů jde o skladby velmi populární. Jako celek bývají považovány za neoficiální cyklus, nejednou dokonce za jakýsi lyrický, či lépe, baladický protějšek Smetanovy Mé vlasti . V zahraničních katalozích je však na rozdíl od kompletů Dvořákových symfonií a koncertů nacházíme spíše výjimečně a ještě většinou ne v kompletu (jako u Kubelíka), nýbrž v podobě jednotlivých básní přiřazených k dalším, zpravidla větším partiturám (všechny čtyři takto prezentuje například Harnoncourt).

Názory na tyto Dvořákovy programní skladby se různí už od dob Hanslickových. Nejednou se můžeme setkat i s kritikou - hovoří o menší formální sevřenosti, o problematických místech z hledisek dramatických. Z toho důvodu se Dvořákovy symfonické básně souborně provádějí pouze v rozhlase, koncertní pódia se jejich souborného uvádění obávají. Je to velká škoda! Příčina však nespočívá v slabinách či problémech kompozičních (o většině z nich se dá velmi polemizovat), nýbrž v samotných interpretech. Zárukou úspěchu a pochopení je v prvé řadě jejich dokonalý průnik do křehkého, byť krutého baladického světa Erbenovy sbírky, umocněného mistrovským dvořákovským zpracováním. Pouze tehdy mohou tyto hudební skvosty zazářit v dokonalé a přesvědčivé syntéze. Důkazem jsou některé výše jmenované české komplety (zvláště Talichův, Chalabalův a Krombholcův) i tato nová obdivuhodná nahrávka z Berlína. V případě skladeb velmi úzce propojených s národní tradicí se často stává, že interpret odjinud ledacos cítí odlišně a pro ortodoxní strážce identity až nepřijatelně (v tomto smyslu mnoho posluchačů a nejen českých nepřijalo Harnoncourtovu Mou vlast).

Sir Simon Rattle podává Dvořákovy básně tak jako jeho čeští kolegové (výjimkou je snad pouze nelogicky zběsilé tempo v závěru Zlatého kolovratu ). Nehledá žádný specifický výklad - zůstává pokorně u Dvořáka a Erbena. Je více mistrem detailů než velkých ploch. S jednotlivostmi však nakládá nadmíru vkusně - bez bouřlivých emocí a sentimentu, přesto s vřelostí a upřímným citem. Vedle zaujetí pro Dvořákův i Erbenův originál však přináší ještě cosi navýsost zajímavějšího. Řadou zvukově jedinečně propracovaných pasáží podtrhuje často zmiňovaný dvořákovský "impresionismus" (hrůzné napětí - epizoda anglického rohu a basového klarinetu v Polednici , matčino varování - chromatika smyčců ve Vodníkovi ). Jedinečného spojence má v Berlínských filharmonicích . Slyšet důvěrně známé Dvořákovy partitury v dokonalém technickém ztvárnění jak ze strany jednotlivců, tak i celých nástrojových skupin (varhanní velebné žestě v lesní scéně Zlatého kolovratu) je doslova lahůdkou! Je zajímavé sledovat proměny tohoto kdysi "definitivně stabilního" Karajanova tělesa s dokonale propracovaným impozantním, někdy však až příliš "závažně" zatěžkaným zvukem. Díky jeho dalším šéfům (nedávno Claudia Abbada, nyní Simona Rattlea) dnes filharmonikové imponují nejen svou interpretační dokonalostí a samozřejmou výbavou technickou, ale svým moderním cítěním a flexibilitou, jež je otevřená i tak citlivým a specifickým úkolům, jako jsou ve světě relativně méně známé kompozice. Dvořákovy básně v jejich nastudování se nevešly na jedno CD. Dva kompakty tím samozřejmě zdaleka nejsou plně využity (jaká škoda, že nebyly doplněny například trojicí programních předeher V přírodě , Karneval a Othello ). Rovněž dirigentovo řazení jednotlivých básní (viz podtitul) je poněkud zvláštní - na jedné straně pochopitelné (náznak jakéhosi "sonátového" cyklu?), na druhé i diskutabilní. Jsme zvyklí na pořadí podle opusových čísel. Úchvatnou katarzi Holoubka cítíme tradičně jako nejideálnější koncovku celého cyklu. U Rattlea však po ní ještě přichází Polednice a Vodník, Rattlem navíc pojatý spíše komorně a bez velkého dramatismu (kam zmizely Dvořákem geniálně napsané bicí nástroje?). Zásadním pozitivem je však fakt, že podobně jako před několika lety Mackerrasova Rusalka u firmy Decca, i nynější Rattleovy erbenovské symfonické básně u EMI se dočkaly edice, která jim ve světě přinese popularitu, jakou si zaslouží.

Vydavatel: EMI Classics

Stopáž: 48:48 + 35:00

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.