Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein, Peter Mikuláš, Pražský filharmonický sbor, Bambini di Praga, Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek. Produkce: Jiří Štilec. Text: A, Č, N, F. Nahráno: live, 15. a 16. 5. 2004, MHF Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu. Vydáno: 2005. 2 SACD/DSD Arco Diva UP 0078-2 232 (distribuce Classic).
Dvořák sice nazval Svatou Ludmilu oratoriem, nicméně v mnohém posluchači může spíše vzbudit pocit, že se jedná o zvláštní duchovní operu nebo hudební epos. Rozhodně se jedná o jedno z nejkrásnějších a svým poselstvím nejsilnějších duchovních děl hudby 19. století. Předchozí nahrávka tohoto opusu vyšla v 60. letech (mimo jiné s famózním a dodnes nepřekonaným Beno Blachutem). Nazrála tedy doba, aby po čtyřiceti letech vznikl nový projekt, který by odrážel soudobý pohled na tento duchovně vlastenecký námět, v kterém se prolíná doba tak zvaně pohanská s příchodem křesťanství. Vhodný okamžik nastal na Pražském jaru, kdy bylo dílo dvakrát provedeno, finančně pomohl státní projekt Česká hudba 2004, dodatečně Česká spořitelna jako generální partner Pražského jara, umělecky zaštítil svou autoritou dirigent Jiří Bělohlávek a sešla se zajímavá sestava sólistů.
Jak vše dopadlo? Nejdříve začnu od konce. Chválu si zaslouží vydavatel, jenž odvedl na projektu úctyhodné penzum práce, a speciálně nahrávací tým, pro nějž jistě nebylo snadné live snímek realizovat a potom ve studiu sestřihat. (Jedná se o první vydaný český snímek ve formátu SACD.) Vtipné je užití obrazu, na němž Svatá Ludmila vyučuje mladého sv. Václava na Tetíně, jehož autorem je Josef Václav Hellich, po němž je pojmenována ulice na Malé Straně, kde sídlí management Pražského jara, spoluiniciátora projektu.
Jiří Bělohlávek věnoval provedení hodně času a sil a je to znát jak v detailech, tak makrotektonických hudebních silokřivkách. Obrovité dílo je jakoby vytesáno z jednoho kvádru, přitom je zde spousta krásných detailů jak ve sborových partiích, jež jsou vůdčí složkou díla, tak v sólových partech. Po delší době máme možnost posoudit na domácím poli na nahrávce současnou úroveň České filharmonie , a ta je soudě dle zvuku velmi dobrá. (Rozhodně jsem měl lepší pocit nežli na pražskojarním koncertě v sále.) Jednoznačně nejlepší je Pražský filharmonický sbor a patří mu až na pár nepodstatných detailů absolutorium. Špičkoví sólisté se poznají i podle toho, že jejich live nahrávky jsou tak dobré jako studiové. Z toho pohledu výtečně obstály především obě zpěvačky. Eva Urbanová je ideální Ludmilou, u hlasově famózní Bernardy Fink jen můžeme litovat, že Dvořák byl na part Svatavy tak skoupý. Peter Mikuláš zpívá part Ivana krásně, velmi měkce a patřičně sonorně, nicméně bych si dovedl představit jako ideál ještě o něco profundnější bas. Co se týká tenorů, tak Aleš Briscein zpíval příjemně, dělal co mohl a výsledek je možné přijmout. Bohužel nemohu totéž napsat o Stanislavu Matisovi , který má problémy s intonací, rytmem, jednotností vokálů a občas zápasí s barvou. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mimořádný projekt, jenž se jen tak nebude opakovat, s vidinou nahrávky, tak je dvojnásob škoda, že se nepodařilo sestavit zcela vyrovnaný sólový ansámbl. Nicméně nahrávka jako celek vyzařuje silný emocionální náboj a při závěrečném Hospodine, pomiluj ny člověka mrazí.
Vydavatel: Arco Diva/Classic
Body: 5 z 6
