Antonín Dvořák – Stabat Mater

Antonín Dvořák

Stabat Mater

Janice Watson – soprán, Dagmar Pecková – mezzosoprán, Peter Auty – tenor, Peter Rose – bas, Londýnský filharmonický sbor a orchestr, Neeme Järvi – dirigent. Text: A, L. Nahráno: live 10/2010 (Southbank Centre‘s Royal Festival Hall, London). Vydáno: 2012. TT: 67:08. DDD. 1 CD LPO 0062.

Nedávnou živou nahrávku Dvořákova oratoria Stabat Mater v hudebním nastudování Neeme Järviho jsem si pořizoval s obavami vyvolanými extrémní stopáží nahrávky (67:08) a poslechem předcházejícího live snímku Dvořákova Requiem (Harmonie 2011/2), které se naštěstí ukázaly být oprávněnými jen částečně. Oba jmenované snímky sice spojuje vedle účinkujícího sboru a orchestru volba netradičně hybných temp, v případě Requiem až deformačně zbrklých, v novější nahrávce Stabat Mater však oproti vší interpretační tradici jdoucí živá tempa nepůsobí tak retardujícím dojmem jako v případě Requiem. Pravdou zůstává, že skladby a dosavadních nahrávek znalý posluchač může mít při poslechu Järviho interpretace Dvořákova Stabat Mater problém hned s vstupním oddílem Stabat mater dolorosa (14:00), a hlavně předposledním oddílem s altovým sólem Inflammatus , s jehož tempovým zvládnutím má sólistka nepřeslechnutelné problémy (4:29), ostatní části však působí sice hybně, nikoliv však přehnaně: rychlejší tempa prospěla jak pochodovému Eia, mater, fons amoris , tak barkarolovému Tui nati vulnerati . Järviho chápání základního tempa díla Andante je tak spíše nestylově blízké barokně-klasicistnímu Allegrettu či Allegru, a nikoliv romantickému Adagiu. Ve srovnání se staršími snímky si tak Järvi s jemným odstíněním identických nebo velmi podobných temp příliš hlavu neláme. K přednostem zvukově průměrného snímku nepatří ani sólový kvartet: soprán Janice Watson je fádní, nezajímavý, průměrným hlasem se slyšitelnými limity disponuje i tenorista Peter Auty a spolehlivě, nikoliv ovšem majestátně zpívá svůj part basista Peter Rose . Snímku nepomáhá ani účast mezzosopranistky Dagmar Peckové , jejíž hlas ve vokálních ansámblech zaniká, v sólovém čísle Inflammatus nezvládá přehnaně zvolené tempo. Výkon Londýnského filharmonického sboru a orchestru je solidní, Järviho vedení však dvakrát nevyzvedává orchestrální sóla, takže pozorný posluchač zůstává výkonem orchestru nedotčen. K přednostem spíše průměrného snímku patří vedle lukrativní budgetové ceny alespoň grafické zpracování přebalu CD s detailem gotického pašijového obrazu. Järviho živý snímek Dvořákova oratoria Stabat Mater má své standardní kvality a může vhodně posloužit k seznámení se skladbou, mezi staršími sedmadvaceti nahrávkami však zaujímá průměrnou pozici a kvalit referenčních záznamů (Talich, Smetáček, Kubelík, Sawallisch, Harnoncourt) přes dirigentovy nesmírné zásluhy v oblasti interpretace Dvořákovy symfonické a orchestrální hudby k recenzentově lítosti bohužel nedosahuje.

Body: 3 z 6

Sdílet článek: