pondělí, 25. duben 2011

Antonín Dvořák - Stabat Mater op. 58

Napsal(a) 

Antonín Dvořák - Stabat Mater op. 58 Antonín Dvořák - Stabat Mater op. 58

Ľuba Orgonášová, Birgit Remmert, Piotr Beczala, Franz Hawlata; Symfonický orchestr a sbor bavorského rozhlasu, Nikolaus Harnoncourt . Text: N, A, F. Nahráno 2007/6, Herkulessaal München. Vydáno 2008/10. TT: 87:00. 2 SACD Sony/BMG – RCA Red Seal, 88697 33834 2.

Dvořákovo Stabat Mater je projevem autorovy upřímné zbožnosti a dokladem schopnosti hovořit aktuálním jazykem za použití tradičního hudebního vokabuláře. Není divu, že je Dvořákovým nejnahrávanějším vokálně-instrumentálním dílem, o čemž svědčí i nahrávka Nikolause Harnoncourta , vydaná v říjnu 2008 firmou Sony/BMG. Skica oratoria byla dokončena v květnu 1876 a původní tvar díla měl podobu sedmivěté kantáty pro sóla, sbor a klavír (Naïve, 2007, V5091). V pozdním létě 1877 zemřely Dvořákovým dvě děti. Dvořák se vrátil k původnímu tvaru, dílo dokončil a do poloviny listopadu 1877 instrumentoval. Inspirační zdroje oratoria na text připisovaný františkánskému laikovi Jacopone da Todimu nehledejme jen v tragédiích Dvořákova rodinného života. Muzikolog Klaus Döge upozornil, že oratorium, které rozhodně nenese autobiografické rysy, mohlo vzniknout jako reakce na provedení konzervativního Stabat Mater F. X. Witta, jehož se Dvořák v listopadu 1875 účastnil.

„Co se odehrává v matčině srdci, jejíž syn byl umučen, pochopí každý ateista,“ komentoval srozumitelnost Dvořákovy předlohy Harnoncourt, který v nastudování vyšel z pro něj příznačné dokonalé znalosti literární předlohy. Di Lassa, Charpantiera, Vivaldiho, Schuberta, Verdiho, Szymanowského nebo Poulenca Dvořák překonal nejen délkou díla, ale i přesvědčivostí hudební výpovědi. Premiéra se uskutečnila den před Štědrým dnem 1880 v Prozatímním divadle a již v březnu 1883 zaznělo dílo prvně v Anglii. Pominu-li vídeňský neúspěch (1888), razilo si dílo vítěznou cestu k posluchačům na kontinentu i v zámoří, až se ocitlo na pracovním stole N. Harnoncourta, který je po třiceti letech od Kubelíkova provedení představil v červnu 2007 publiku v Herkulově sále Mnichovské rezidence. Z provedení, které bylo produkováno Bavorským rozhlasem, vznikl živý záznam, na němž se vedle Orchestru a sboru Bavorského rozhlasu podílel skvělý kvartet Ľuba Orgonášová , Birgit Remmert , Piotr BezcalaFranz Hawlata .

Harnoncourtova nahrávka Dvořákova Stabat Mater, vydaná firmou Sony/BMG, je po šestileté odmlce dalším dirigentovým příspěvkem dvořákovským diskofilům. Jeho už jedenáctá nahrávka některého z Dvořákových děl se mezi dostupnými záznamy oratoria neztratí: na trhu je šestadvacet nahrávek, Talichovým záznamem (1952) počínaje a recenzovaným prozatím konče. Na rozdíl od Talicha, Smetáčka, Neumanna, Bělohlávka, Sawallische, Rillinga, Sinopoliho nebo Shawa nevolil Harnoncourt opulentní obsazení orchestru a sboru, ale sáhl po menším, které lépe korespondovalo s akustickými podmínkami Herkulova sálu Mnichovské rezidence, v němž v roce 1976 nahrával se stejným sborem a orchestrem i Kubelík. Právě Kubelíkova a Harnoncourtova nahrávka jsou si nejbližší – rezignací na bombastické obsazení, komorně detailním zvukem a neobyčejnou vřelostí, kterou u novějších snímků až na výjimky zcela postrádám. Precizní je i dirigentova práce s tempy – Harnoncourt si nevypomáhá jejich modifikacemi, čímž by obešel autorovy tempodramaturgické záměry, ale k oživení používá všechny změny rytmické a harmonické. Dvořákovo oratorium Harnoncourt dosud nedirigoval a nehrál jej ani jako orchestrální hráč. Nedostatek vlastních zkušeností a skutečnost, že v orchestru už neseděl nikdo, kdo by pamatoval Kubelíkovo provedení, využil ve prospěch díla. Výsledek je skvělý, mimo jiné i díky krásnému grafickému zpracování přebalu SACD a komentáři B. Gunnar-Cohrse, který ovšem precizní rozbor napsal v zajetí komparace Stabat Mater s Verdiho a Brahmsovým Requiem a nechal si tak uniknout souvislosti s barokní tradicí.

Harnoncourt vyslal do světa další skvělý dvořákovský snímek, v jehož realizaci mu pomohl kvartet vynikajících pěvců a precizně připravený sbor a orchestr Bavorského rohlasu. Pro české posluchače a dvořákovské diskofily zvláště je recenzovaný snímek povinnou výbavou jejich diskotéky – při jeho pořizování by se však měli připravit na nesnadnou dostupnost strhujícího záznamu.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.