HHHHH
Antonín Dvořák
Smyčcový kvintet G dur s kontrabasem op. 77, Klavírní kvintet č. 2 A dur op. 81
Laurene Durantel – kontrabas, Kathryn Stott – klavír, Škampovo kvarteto: Pavel Fischer – 1. housle, Jana Lukášová – 2. housle, Radim Sedmidubský – viola, Lukáš Polák – violoncello. Produkce: Petr Vít. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 18., 19. a 21. 3. 2007, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2007. TT: 71:26. DDD. 1 CD Supraphon SU 3909-2.
Sledujeme-li pozorně nahrávací aktivity Škampova kvarteta, zjišťujeme, že kromě zvláštních produkcí, zajímavě opouštějících původní klasický žánr (například Janáček s Ivou Bittovou), dalších úkolů, jež vyžaduje běžná nahrávací praxe (různé smyčcové kvartety světových mistrů), postupně buduje vzorový katalog základních děl české komorní literatury. Přichází vždy s projekty ojedinělými, avšak každý se zvláštní péčí zvažuje a připravuje. Nejednou spolupracuje – podobně jako další česká kvarteta – s dalšími kolegy. Díky tomu se otevírají další dramaturgické možnosti, a tak k dosavadním výtečným nahrávkám kvartetů české i světové komorní tvorby mohla být nyní přiřazena deska s dvěma Dvořákovými kvintety. Určitou zajímavostí tohoto disku jsou právě oni spolupracující kolegové – dnes už renomovaná francouzská kontrabasistka Laurene Durantel a rovněž ve světě známá anglická klavíristka Kathryn Stott. Tato „mezinárodní“ spolupráce také umožňuje širší a citlivější výběr spolupracovníků, zaručujících co nejužší stylovou sounáležitost. V tomto případě se zdařila více v případě Kvintetu G dur s kontrabasem. Laurene Durantel hraje velmi komorně a subtilně – souhra se Škampovci je naprosto perfektní a obzvláště příjemná jsou místa, kde se kontrabas může prosadit výrazněji než v doprovodu! Výborně je vyřešen celkový zvukový obraz – nebezpečí hutností spodních hlasů vůbec nehrozí. Kathryn Stott známá ze své spolupráce s předními světovými instrumentalisty a ansámbly vyniká znamenitou technikou a nezapře svou zkušenost v interpretaci komorní literatury. Oproti velmi decentnímu kontrabasu v Kvintetu G dur působí klavír v Kvintetu A dur v místech, kde není dominantní, poněkud robustněji a tím i více individualisticky než týmově. Možná, že by leccos mohla napravit zvuková režie. Také romantické cítění klavíristky je méně zemitější a více salonnější, než u jejích kolegů. Naprosto nejpřesvědčivěji nás oslovují členové Škampova kvarteta – a to jak v individuálních vstupech (například v kantilénách primu a violy ve 3. větě Kvartetu G dur!), tak i v dokonalé homogenitě, zvláště v nádherných, lyricky niterných typicky dvořákovských pasážích (vedlejší téma 2. věty Kvartetu G dur, v Kvartetu A dur pak například téma v triu 3. věty, či ztišení před závěrem skladby!). A v neposlední řadě máme možnost vychutnávat bezpočet půvabných, dokonale propracovaných detailů (elegantní vedlejší téma 1. věty Kvintetu G dur). Jednoznačně zdařilá nahrávka, jež daleko přesahuje průměr a slibuje svou aktuálnost i v příštích desetiletích! Budování novodobého archivu reprezentačních skladeb české komorní hudby v podání Škampova kvarteta tedy zdárně pokračuje.
Bohuslav Vítek
HHHHH
Poslední nahrávka Škampova kvarteta se dvěma kvintety je velmi vydařeným titulem. Obsahuje další výtečnou nahrávku Dvořákova slavného Klavírního kvintetu č. 2 A dur a možná nejlepší nahrávku mnohem méně známého Kvintetu G dur s kontrabasem . Ten se podařilo Škampovcům s Laurene Durantel nahrát mnohem lehčeji a muzikálněji než Panochovcům s Pavlem Nejtkem. Tady okamžitě zapomeneme na představu kontrabasu jako robustního, bručivého a trochu těžkopádného nástroje. Dvořákův Druhý klavírní kvintet je naopak skladbou populární a mnohokrát velmi dobře nahranou, takže není možné s čistým svědomím tvrdit, že právě tento snímek je nejlepší. A pak člověk objeví třeba nahrávku Emerson String Quartet a má chvíli pocit, že už přece nemůže nic přijít. Melodickou invencí i stavbou navíc kvintet dovoluje celou škálu pojetí od velmi romantického, jako je tomu u Borodinova kvarteta s Richterem, až po téměř klasicizující, jak lze slyšet na snímku Alban Berg kvarteta s Buchbinderem. Přesto všechno je tato nová nahrávka dostatečně osobitá i lákavá, aby mělo smysl pořídit si další. Už několik předních českých souborů nahrálo Kvintet op. 81 se zahraničními klavíristy – ať už je to mužná a skvěle promyšlená nahrávka Panochovců se Schiffem nebo Talichovců s Luisadou, která je naopak hodně francouzsky rozcitlivělá a lyrická. Jako ideální kombinaci zvuku a citově zralého pojetí bych viděl Pražákovo kvarteto s Klánským, ale tato nová nahrávka najednou překvapí: Jako by tu byl Dvořák ještě o deset let mladší než na všech ostatních. (Koneckonců, když kvintet psal, bylo mu teprve šestatřicet.) Je tu velké bohatství citu, ale žádná introvertní zahloubanost. Všechno zní přirozeně, lehce a krásně – a některé starší snímky vedle tohoto působí téměř usedle a akademicky. Všechny pasáže jsou provedeny s takovou přirozenou muzikalitou a rozletem, že si člověka okamžitě získá. Řada výše uvedených klavíristů jsou možná větší individuality, slavní i svou sólovou dráhou, na tomto snímku ale zaujme dokonalé souznění Kathryn Stott s ostatními čtyřmi hráči. Ne že by ostatní pianisté nebyli se svým souborem sehraní, ale tady je to opravdu jeden společný dech a názor. Nahrávku lze doporučit i vedle pěti dalších, rovněž nepřekonatelných.
Jindřich Bálek
HHHHH
Bude tomu zanedlouho už neuvěřitelných patnáct let, co na sebe upozornilo v londýnské Wigmore Hall Škampovo kvarteto takovým způsobem, že nastartovalo svou skutečně mezinárodní kariéru. K Británii soubor poutá nadále řada vazeb a z životopisů umělkyň zúčastněných na dvořákovském titulu je zřejmé, že se s nimi Škampovci pravděpodobně setkali právě tam. Vysvětleno to není – podobné informace o vzniku titulu a o jeho zázemí v bookletech nebývají, to je spíše věcí publicistiky, informací okolo projektu. Obě umělkyně, a to nejen kontrabasistka Laurene Durantel, ale ani pianistka Kathryn Stott, nejsou tak průbojnými, aby zásadně určovaly zvukovou podobu nebo výrazový charakter Dvořákových skladeb, ale toto konstatování na druhou stranu neznamená, že by zapadly, nebo že by nebyly kvartetistům rovnocennými partnery. Zařazují se jakoby se samozřejmým vcítěním. Pravda však je, že česká čtveřice má pro Dvořákovu hudbu cit a na její šťavnaté rozeznění i spolehlivý „grif“ a že je dominantní. Skutečně, nepřevažuje zde ani tak líbezná poetičnost, s výjimkou Dumky v 2. klavírním kvintetu , ale kvarteto naopak bez obav sahá spíše k plnému zvuku a k rázným, někdy až téměř syrovým tahům, aniž by ovšem v nejmenším dosáhlo k hranici tvrdosti. Hudbě takový přístup dodává na vhodných místech na zemitosti a tanečnosti a celkově na dynamičnosti, zejména ve Smyčcovém kvintetu G dur . Kombinace známého klavírního kvintetu s ranějším smyčcovým dílem je zajímavá, vyznění desky suverénní i půvabné. Škampovcům rozhodně, jako vždy, není co vytknout – na co sáhnou, to má punc muzikality nejvyšší třídy.
Body: 0 z 6
