Antonín Dvořák: Serenáda E dur pro smyčcový orchestr op. 22, Serenáda pro dechové nástroje op. 44 – Josef Suk: Meditace na chorál Svatý Václave, op. 35a

Pražská komorní filharmonie, Jakub Hrůša. Produkce: Petr Vít. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 3. – 5. 7. 2007. Vydáno: 2007. TT: 60:56. DDD. 1 CD Supraphon 3932-2.

Snad není mylný dojem, že toto třetí CD Jakuba Hrůši u Supraphonu je nejvydařenější. To první s Dvořákovými Valčíky je sporné dramaturgicky, u toho druhého se místy potýká s nutností dosáhnout většího zvuku, než k obsazení Pražské komorní filharmonie patří. Až u tohoto třetího titulu se zdá, že je vše zcela jak má být. Dvořákova Smyčcová serenáda je mimořádně vděčné dílo a na mnoha nahrávkách z 90. let se spoléhá jenom na to. Učebnicově špatná a bez jakéhokoli pojetí je například ta se Sukovým komorním orchestrem a na této nové nahrávce se lze radovat už z toho, jak má dirigent jasnou představu o všech zvukových vrstvách, tempech a celkové stavbě. Obvyklý český mýtus říká, že takové promýšlení ubírá na spontaneitě a čeští muzikanti mnohdy nevěří tomu, že se dá hrát přesně a přitom bezprostředně. Jakub Hrůša tu přichází s pojetím, které propojuje to klasicistní i to romantické z Dvořákovy serenády. Klasicistní je především v celkové transparentnosti zvuku a prokreslení všech hlasů. Romantická je ve výrazu a v zacházení s tempem a v obojím si posluchač přijde na své. Jeden z nejzajímavějších rysů nového snímku je přirozené, logické a nápadité zacházení s tempem. Například třetí věta začíná téměř překotně, pak se výrazně zpomalí, aby se o pár taktů později hudba rozvinula do šíře – před koncem věty se opět vše téměř zastaví a následuje rychlá brilantní koncovka. U všech kantilén podtrhne romantický výraz, ale neopomine jediný stavebný a kompoziční detail. Rád si ovšem v kontrastu k tomuto snímku poslechnu někoho z romantiků staré školy v čele s Kubelíkem, jehož muzikálnost je ještě o něčem jiném. U díla tolikrát nahraného je ale sympatické i to, že mladý dirigent nechce být jiný a svůj za každou cenu. Zároveň dodejme, že nahrávka Bělohlávkova, hodně klasicizující a naprosto mimořádná v čistotě zvuku a intonace, je opravdu dostatečně jiná… víc, než zlí jazykové soudí, když komentují podobnost gest obou dirigentů. Snímek Serenády pro dechové nástroje působí jako živé, brilantní a zcela uvolněné muzicírování. A pro dechovou sekci PKF je to nejlepší vizitka, pokud jde o zvuk i virtuozitu. Zatímco v nahrávce smyčcové serenády může mít člověk dojem, že racionální složka má místy přece jenom trochu navrch, u té dechové tento pocit okamžitě zmizí. Obě serenády doplňuje Sukova Meditace na chorál Svatý Václave , kde se podařilo vedle stránky niterné skvěle podtrhnout i u chorálově hrdinskou. Jako dobré oživení působí text v bookletu, kde místo rozborů najdeme rozhovor s dirigentem, ve kterém se říká mnoho chytrých věcí.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: