pondělí, 26. duben 2004

Antonín Dvořák, Richard Strauss: Koncert pro violoncello h moll, Don Quijote

Napsal(a) 

booklet booklet
Už na začátku roku tu máme první skvělý příspěvek k dvořákovskému výročí, nový vynikající snímek Violoncellového koncertu h moll , jednoho z vrcholných děl celé hudební literatury. Nabízejí se tu dvě srovnání - s Maiského první nahrávkou koncertu (s Leonardem Bernsteinem) a s legendární nahrávkou tohoto koncertu se Mstislavem Rostropovičem, Berlínskými filharmoniky a Herbertem von Karajanem. Tu první ve všech ohledech překonává, vedle té druhé čestně obstojí. Maiského první CD je ukázkou originality za každou cenu a violoncellista je zde zcela v područí Bernsteinova spontánně excentrického přístupu, nová nahrávka se Zubinem Mehtou je dílem společné práce na každém detailu. Je to především jedinečný "koncert pro orchestr". Karajan byl větší kouzelník, mistr odstínů a polostínů, tajuplných přechodů a romantické citovosti. Na této nahrávce je naopak patrné úsilí o maximální klasičnost. Orchestrální part má všude jasné a čisté kontury - barevnost a zvukové bohatství je ovšem u obou nahrávek stejně fascinující, zrovna tak smysl pro stavbu celku a monumentalita. U Rostropoviče člověk žasne nad výrazovou škálou - doslova každá fráze přináší něco nového, v tom se mu sotva někdo vyrovná. U Maiského je to spíše střídání polohy hrdinské s lyrickou - i v tom respektuje princip klasického koncertu. Zatímco Rostropovič často spojuje celé dlouhé úseky do jediného oblouku, Maisky zřetelně frázuje a člení. Tedy pravý opak takzvaného rapsodického pojetí, kdy jedna melodie následuje druhou v nekonečném toku. Na můj vkus je jeho pojetí druhé věty příliš "schumannovské", tedy intimně lyrické a introvertní - ale to je opravdu věc názoru. V krajních větách trochu obětuje melodičnost a zpěvnost mužnému a heroickému výrazu - přesvědčivost se tím ale neztrácí.

U Straussova Dona Quijota si dali interpreti záležet hlavně na tom, aby dílo působilo vtipně a naprosto nenuceně. Všechny obtížné pasáže působí tak lehce, jako kdyby to byl Haydnův koncert. U zvukomalebných částí (například Variace VII - Cesta proti větru ) předvádí orchestr přímo zvukové zázraky. Sešlo se zde opravdu to nejlepší, co máme v daném oboru k dispozici. Přes všechny klady se sice nemohu zbavit jisté nostalgie po hloubce "karajanovských časů" -, a ani Rostropovič nemá nástupce stejného formátu. To však nemění nic na tom, že jde o mimořádně povedený snímek.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 80:21

Nahráli: Mischa Maisky - violoncello, Berliner Philharmoniker, Zubin Mehta

Body: 5 z 6

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.