Antonín Dvořák - Requiem op. 89, B. 165 (1890), Symfonie č. 8 G dur op. 88
Krassimira Stoaynova – soprán, Mihoko Fujimura – alt, Klaus Florian Vogt – tenor, Thomas Quasthoff – bas, Wiener Singverein, Royal Concertgebouworkest Amsterdam, Mariss Jansons. Nahráno: live 2/2009 (Requiem), 12/2007, 10/2008 (op. 88). Vydáno: 2010. Text: A, N. 2 SACD RCO 1000.
Lisa Milne – soprán, Karen Cargill – alt, Peter Auty – tenor, Peter Rose – bas, London Philharmonic Orchestra and Chorus, Neeme Järvi, London Philharmonic Orchestra. Nahráno: 2/2009. Vydáno: 2010. Text: A, N. TT: 84:45. 2 CD LPO – 0042.
V podstatě téměř současně zaznělo v únoru 2009 v Londýně a Amsterdamu (následně i Vídni) Dvořákovo Requiem , jehož nastudování se ujali dirigenti Neeme Järvi a Mariss Jansons , které lze bezesporu považovat za přední vykladače Dvořákovy hudby současnosti, a to nejen vzhledem k jejich početné dvořákovské diskografii, zahrnující v případě Järviho vskutku reprezentativní průřez Dvořákovou symfonickou a orchestrální tvorbou (mimo jiné všechny symfonie a symfonické básně). Zatímco starší Järviho snímky Dvořákovy hudby bych bez zaváhání označil za vzorové, dirigentův nejnovější návrat k autorově hudbě je pro mne zklamáním, ačkoliv živé a premiérové provedení Requiem mohlo na posluchače v Southbank Centre’s Royal Festival Hall v Londýně působit mnohem emotivněji. Hlavním handicapem snímku jsou pro mne nevyvážené kvarteto sólistů a monotónní, zbrkle nemeditativní tempa, s nimiž jsem se dosud nebyl schopen smířit a jejichž volba padá na dirigentův vrub. Se stopáží 84:45 je Järviho nahrávka mezi třinácti CD a dvěma DVD snímky, které jsou momentálně na gramofonovém trhu, jednoznačně nejrychlejší. Přes jisté kvality nahrávky, k nimž je možno přiřadit i stručný, ovšem nadšený a fundovaný text britského muzikologa Jana Smaczneho s doplněními Andrewa Mellora , odsouvá nevhodná tempodramaturgie a nevyrovnaně zpívající kvarteto sólistů Järviho nahrávku mezi zajímavé, nikoliv však referenční snímky. Možná je mé hodnocení příliš příkré – Dvořákovo Requiem přece jen zaznělo v únoru 2009 v koncertech Londýnských filharmoniků poprvé – Järviho předcházející vynikající dvořákovské snímky a nemilosrdná přesvědčivost nahrávky Ančerlovy, Sawallischovy a Doris Hagel mne však vedou k rezervovanějšímu hodnocení.
Zcela jinak je tomu v případě kreace Marisse Jansonse , jejímuž vídeňskému provedení jsem byl přítomen a napjatě čekal na její zvukový záznam, doplněný ještě o rok starším snímkem Osmé symfonie . Zatímco Jansonsovy dřívější dvořákovské nahrávky považuji za standardní snímky, ničím nevybočující ze západoevropské interpretační tradice, novější nahrávky Deváté a Osmé symfonie a Requiem bych označil za gramofonové události, pro dvořákovské diskofily mimořádného významu. V případě Requiem je tomu tak i díky fantastickému sólovému kvartetu s nemalými dvořákovskými zkušenostmi s Krassimirou Stoayanovou (Stabat Mater, Requiem, Dimitrij) a Thomasem Quasthoffem (Stabat Mater) v čele, odhlédnu-li od mezzosopranistky Mihoko Fujimury a témbrově inovativního Klause Floriana Vogta (Rusalka). Jansonssovu nahrávku Requiem charakterizuje vyvážená volba temp, zvuková velkorysost, nejdoucí však na úkor důležitých detailů, přehledná motivická práce s permanentním zdůrazňováním pětitónové ideé fixe a zvuková barevnost, nejen v použití bicích a žesťových nástrojů v plénech. Pro mne je tento snímek při všem respektu k ostatním nahrávkám po Ančerlově a Sawallischově snímku a nahrávce Doris Hagel jednoznačně nejlepší nahrávkou Dvořákova Requiem, kterou by neměli minout jak dvořákovští diskofilové, tak příznivci duchovní a romantické vokálně-orchestrální tvorby.
V superlativech lze hodnotit i nahrávku Osmé symfonie, jakkoliv je zde konkurence s více než sto dvaceti snímky mnohonásobně větší: v dirigentově nastudování oceníte plynulý proud první věty s krásnými flétnovými sóly, neagresivními vstupy pozounů, čitelnými a neodpuzujícími zvukovými gradacemi a řadou drobných point. Ve druhé větě pak půvabná a oživující rubata ve střední části, ve třetí větě úspornou práci s často nadměrně používanými glissandy a ve finále pak dokonale gradovanou stavbu dvou variačních bloků s hornovými zvukovými gagy, ale hlavně propadáním se do ticha ve druhém variačním bloku před závěrečným ohňostrojem v trubkách a lesních rozích. Je to krásný snímek, zahanbující nejednu domácí nahrávku a současnou interpretaci, a to nejen uměřenou volbou temp, která umožňují dokončovat fráze a čitelně rozkrývat neuvěřitelně bohatou tematickou práci ve středních hlasech. Jansonsův snímek rozhodně nemůže zapadnout, i když mu jen v podání Královského orchestru Concertgebouw konkurují vynikající starší nahrávky Szellova, Ančerlova, Davisova, Giuliniho, Haitinkova nebo nenapodobitelný snímek Harnoncourtův z roku 1998.
Body: 3 z 6
