Antonín Dvořák – Old World – New World

(Smyčcové kvartety op. 51, op. 61, op. 105, op. 106, Smyčcový kvintet op. 97, Cypřiše)

Emerson String Quartet, Paul Neubauer – viola. Produkce: Matthias Spindler. Text: A, N, F. Nahráno: 2009. Vydáno: 2010. TT: 71:18, 65:28, 69:03. 3 CD Deutsche Grammophon 477 8765 (Universal Music).

Emerson String Quartet je bezesporu historicky nejúspěšnějším americkým komorním souborem. Asi žádný podobný soubor dosud neobdržel ve světě tolik významných ocenění a projevů uznání. Mnozí jej v plejádě špičkových kvartet světa staví dokonce na první místo – podobná škatulkování jsou však dle mého soudu nevhodná, na vrcholné srovnatelné úrovni interpretace se dnes nacházejí desítky smyčcových kvartet a je často jen otázkou osobního vkusu, místní tradice či prostě sympatií, kdo komu a proč dává přednost. Pro úspěch v dravém přílivu stále dalších nových skvělých muzikantů na již téměř zaplavená hudební pobřeží je však v komerčním uplatnění důležitější marketing a mediální propagace, než pouhé štěstí a vysoká umělecká úroveň. Narozdíl od některých stejně kvalitních souborů, Emersonovci oba prvky od počátku bezkonkurenčně dokonale a úspěšně zvládají a dodávají publiku žádanou kvalitu jako na fordovském pásu. Soubor vznikl zaštítěn jménem amerického básníka a filosofa R. W. Emersona v roce 1976 a od počátku cílevědomě a vytrvale buduje a zvětšuje svůj repertoár stejně jako nezaměnitelně originální image. Jeho současná diskografie je úctyhodná jak svým rozsahem a tematickým výběrem děl, tak kvalitou a oceněními.

Jedním z posledních snímků je letošní komplet tří CD nazvaný „Old World – New World“, nahraný v New Yorku pro Deutsche Grammophon během jednoho roku (12/2008 – – 12/2009) a obsahující výlučně díla Antonína Dvořáka: Smyčcové kvartety op. 51, 61, 105, 106, Smyčcový kvintet op. 97 a Dvořákovu kvartetní verzi cyklu Cypřiše. Celý komplet je věnován slavnému Guarneri kvartetu a památce zakládajícího cellisty Emersonova kvarteta, Davida Soyera (1923 – 2010).

První disk obsahuje Smyčcová kvarteta č. 10 Es dur op. 51 a č. 11 C dur op. 61 . Kvartet Es dur vznikl na popud primária Florentinského kvarteta J. Beckera, jenž si přál od Dvořáka získat dílo „slovanského rázu“ a jemuž je i posléze věnováno. V té době jinými objednávkami zaneprázdněný Dvořák hned nevyhověl, ale pak během necelého měsíce března 1879 kvartet napsal a v červenci jej premiérovalo Joachimovo kvarteto v Berlíně. Čtyřvěté dílo je plné geniálně transformovaných prvků slovanské melodiky, tanečnosti a lyriky v novoromantickém duchu (překrásná dumka, furiant, Romance, skočná atd.) – avšak zvláště v chromatismech a modulacích poslední věty (ale i v dalších kvartetech) slyším průniky téměř až k Bartókovi… Violista Dvořák také jako jeden z prvních skladatelů vnímal všechny hlasy jako rovnocenné partnery a dával jim příležitost vyniknout. Romantická rozevlátost díla může být pro interprety úskalím, ale Emersonovci jím propluli v kompaktním tvaru celku i detailů, byť s plným nasazením romantických výrazových prvků. Mne osobně i v ostatních snímcích trochu ruší poměrně častá „výrazová“ glissanda v průběhu výměn poloh či tvrdá „americká“ nasazení smyčce v akcentovaných notách. Ve srovnání s našimi kvartety se mi celkově jeví zvuk více „obnažený“ a v ostřejších konturách, u našich je „měkčeji“ zabalen. Srovnatelná nahrávka Panochova kvarteta (Supraphon) je například i při zachování emočního a dramatického náboje o něco uměřenější, akademičtější a je zajímavé slyšet, co oba přístupy posluchači ve struktuře díla ozřejmují. Kvartet C dur vznikl zvláštní náhodou: během dokončování opery Dimitrij se Dvořák v říjnu 1881 v novinách dočetl, že vídeňské Hellmesbergerovo kvarteto chystá v prosinci premiéru jeho nového díla. „Co tedy dělat, musel jsem operu odložit a psát kvartet“, napsal příteli. Skladbu začal větou v F dur, nebyl však spokojen a začal znovu v C dur. Je neuvěřitelné, jak mistrovské a důmyslné čtyřvěté dílo vzniklo během pouhých dvou týdnů (25. 10. – 10. 11. 1881)! Dvořák zde překvapivě téměř opustil „slovanské“ hudební prvky a přišel s novými. Architektura kompozice a její stavební díly, částečně i její nálada, spíše evokují inspiraci beethovenovským klasicismem (Scherzo 3. věty). Nahrávka opět je dokonalá, Emersonovci ostatně vždy věnují velkou pozornost poučenému provedení detailu i celku. Ve srovnání s „live“ snímkem Wihanova kvarteta (Nimbus Alliance) to Emersonovcům více „šlape“. Wihanovci jsou agogičtější, s měkčími konturami tónů, s větším rozdílem mezi détaché a spiccato – jejich Scherzo je vzdušnější – a zřetelnějším frázováním.

Na druhém disku se nacházejí Smyčcový kvintet Es dur op. 97 („Americký“) a kvartetní verze cyklu Cypřiše (op. B. 152). Kvintet Es dur se dvěma violami je třetím americkým Dvořákovým dílem. Stejně jako Kvartet op. 96 se zrodil za jeho pobytu u krajanů v obci Spillville ve státě Iowa v létě roku 1893 a ač je rozsáhlejší, byl napsán během července. Všechna Dvořákova americká díla mají spoustu podobných příznačných znaků vyvolaných hudbou a zvuky amerického prostředí a na Dvořáka nově působících. Jsou to pentatonika, synkopy, tečkované rytmy atd. Typickým příkladem je např. čistě rytmická violová figura na fis v  úvodu scherza druhé věty (Allegro vivo), údajně inspirovaná bubínkem potulného indiánského šumaře. Durové téma třetí variační věty je nostalgickým návratem k české melodice a je muzikantsky oblažujícím i obnažujícím prvkem pro každého violistu. Opět, Emersonovci s hostem Paulem Neubauerem hrají vše v dokonale vyvážené a promyšlené koncepci svého stylu, ale srovnám-li je s nahrávkou Wihanova kvarteta s Josefem Sukem u druhé violy, tak opět platí totéž co jsem řekl o Kvartetu C dur. Navíc, oba čeští violisté mají ve svém zvuku více fantazie i poezie, než jejich bezesporu též skvělí američtí kolegové – violista Wihanovců je pověstný svým téměř omamným tónem. Kvartetní verze písňového cyklu Cypřiše je dojemným dokladem doživotní rezonance neopětované lásky čtyřiadvacetiletého plachého violisty Prozatímního divadla k šestnáctileté herečce Josefině Čermákové. Původní cyklus 18 písní na lyriku G. Pflegra-Moravského ze sbírky „Cypřiše“ (1865) s celou svou naivní upřímností srdcebolného citu se mi jeví hezčí a přijatelnější (pokud ovšem tenor neřve s půltónovým rozkmitem vibrata). Kvartetní podoba vznikla až roku 1887 výběrem dvanácti z původních písní. Dvořák tento přepsaný cyklus nejprve nazval „Ohlasy písní“, ale vzápětí název změnil na „Večerní písně“. Skladbu nabídl k vydání Simrockovi, vyšla však až v redakci Josefa Suka roku 1921 nákladem Hudební Matice. Romanticky sentimentální prožitek nešťastného srdce je celým cyklem vytrvale prodchnut, a v provedení Emersonovců natolik zdůrazněn, že je chuť záhy zvolat „tak už ji Toníku proboha popadni a přestaň kvílet!“. Není divu, že cudný a citlivý Dvořák tuto hluboce intimní zpověď držel spíše stranou veřejnosti. Nahrávka je však dokonalá a příznivce cituplné lyriky určitě nadchne. Já upřednostňuji uměřenější provedení, jako je například od Panochova kvarteta (Supraphon).

Album uzavírá třetí CD se Smyčcovými kvartety č. 13 G dur op. 106 a č. 14 As dur op. 105. Dramaturgie nahrávky dodržuje skutečné pořadí zrodu skladeb. Jejich číslování je dáno tím, že 1. věta Kvarteta As dur byla počata ještě před odjezdem z New Yorku domů. Tam se ale Dvořák nejprve věnoval komponování Kvarteta G dur, a až po jeho dokončení se vrátil k dopsání Kvarteta As dur. Charakter a význam obou děl hezky popsal O. Šourek: „…nové období svého životního díla otevřel dvěma skladbami čistě ještě hudebními, literárně neinspirovanými … vytvořil jimi podivuhodně vyrovnanou dvojici. – Stala se posledním projevem absolutní hudebnosti Dvořákovy, jsouce logickým přechodem z období amerického. Zde vyzpíval svoji hluboce intimní píseň o velikém štěstí…“. Dvořák psal s obdivuhodnou mozartovskou lehkostí, kterou mu většina podobně významných tvůrců mohla závidět – tato dvě jedinečná díla napsal během listopadu a prosince 1895…

Kvartet G dur v pojetí Emerson Quartet jsem porovnal opět s nahrávkou Panochova kvarteta. Emersonovci jsou barevnější, romantičtější, ale občas příliš „vyboulují“ jednotlivé tóny či fráze, a vždy mne ruší jejich způsob glissandové výměny poloh („mňouky“). Spiccata a akcentované noty jsou ostré. Panochovci jsou zvukově klasicistnější, měkčí, dynamicky i výrazově tomu přiměření, oproti někdy příliš romantizujícím Emersonovcům však občas naopak zbytečně akademičtí. Kvartet měl premiéru 9. 10. 1896 v Praze v provedení Českého kvarteta. Kvartet As dur zazněl poprvé v New Yorku s Dannerheimovým kvartetem 20. 12. 1896. Toto dílo je jako nádherná, ale velmi choulostivá a náročná žena. Jeho uchopení není snadné a vyžaduje citlivou pozornost i zkušenost – už jen tónina představuje pro kvarteto permanentní intonační nebezpečí. S přihlédnutím ke všemu výše řečenému, Emersonovci jej uchopili brilantně, aniž by opustili svůj způsob projevu. Tato poslední nahrávka mne oslovila ze všech nejvíce. Porovnal jsem ji tentokrát s více interprety: opět s kvartety Panochovým a Wihanovým, a navíc s archivním live snímkem (BBC Legends) Smetanova kvarteta (1976). Znovu jsem si uvědomil, jak těžké je porovnávat, natož nějak řadit, vrcholné komorní soubory a jejich způsob převtělení se do partitury. Nemohu zde upřednostnit nikoho, byť z mnoha důvodů mi je nejbližší překvapivě nadčasový snímek Smetanovců. Emerson String Quartet v každém případě svým pojetím, podloženým dokonalým ovládáním nástrojové a kvartetní techniky, nabízí další zajímavý a podnětný pohled na Dvořákovo dílo, a zcela určitě mu nelze upřít dostatek „slovanského“ citu. A jak jsem psal v úvodu, záleží už jen na tom, kdo, v čem, a komu dává jako posluchač přednost. Emersonovo kvarteto nahrálo album v této sestavě a na tyto nástroje (houslisté se střídají): housle – E. Drucker / Stradivarius 1686, P. Setzer / Zygmuntowicz 1999, viola – L. Dutton / Zygmundowicz 2003, violoncello D. Finckel / Zygmuntowicz 1993, 2. viola – P. Neubauer / Amati 1620.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: