pondělí, 7. březen 2011

Antonín Dvořák - Old World – New World

Napsal(a) 

Antonín Dvořák - Old World – New World (Smyčcové kvartety op. 51, op. 61, op. 105, op. 106, Smyčcový kvintet op. 97, Cypřiše) Antonín Dvořák - Old World – New World (Smyčcové kvartety op. 51, op. 61, op. 105, op. 106, Smyčcový kvintet op. 97, Cypřiše)

(Smyčcové kvartety op. 51, op. 61, op. 105, op. 106, Smyčcový kvintet op. 97, Cypřiše)

Emerson String Quartet, Paul Neubauer – viola. Produkce: Matthias Spindler. Text: A, N, F. Nahráno: 2009. Vydáno: 2010. TT: 71:18, 65:28, 69:03. 3 CD Deutsche Grammophon 477 8765 (Universal Music).

Emerson String Quartet je bezesporu historicky nejúspěšnějším americkým komorním souborem. Asi žádný podobný soubor dosud neobdržel ve světě tolik významných ocenění a projevů uznání. Mnozí jej v plejádě špičkových kvartet světa staví dokonce na první místo – podobná škatulkování jsou však dle mého soudu nevhodná, na vrcholné srovnatelné úrovni interpretace se dnes nacházejí desítky smyčcových kvartet a je často jen otázkou osobního vkusu, místní tradice či prostě sympatií, kdo komu a proč dává přednost. Pro úspěch v dravém přílivu stále dalších nových skvělých muzikantů na již téměř zaplavená hudební pobřeží je však v komerčním uplatnění důležitější marketing a mediální propagace, než pouhé štěstí a vysoká umělecká úroveň. Narozdíl od některých stejně kvalitních souborů, Emersonovci oba prvky od počátku bezkonkurenčně dokonale a úspěšně zvládají a dodávají publiku žádanou kvalitu jako na fordovském pásu. Soubor vznikl zaštítěn jménem amerického básníka a filosofa R. W. Emersona v roce 1976 a od počátku cílevědomě a vytrvale buduje a zvětšuje svůj repertoár stejně jako nezaměnitelně originální image. Jeho současná diskografie je úctyhodná jak svým rozsahem a tematickým výběrem děl, tak kvalitou a oceněními.

Jedním z posledních snímků je letošní komplet tří CD nazvaný „Old World – New World“, nahraný v New Yorku pro Deutsche Grammophon během jednoho roku (12/2008 – – 12/2009) a obsahující výlučně díla Antonína Dvořáka: Smyčcové kvartety op. 51, 61, 105, 106, Smyčcový kvintet op. 97 a Dvořákovu kvartetní verzi cyklu Cypřiše. Celý komplet je věnován slavnému Guarneri kvartetu a památce zakládajícího cellisty Emersonova kvarteta, Davida Soyera (1923 – 2010).

První disk obsahuje Smyčcová kvarteta č. 10 Es dur op. 51 a č. 11 C dur op. 61 . Kvartet Es dur vznikl na popud primária Florentinského kvarteta J. Beckera, jenž si přál od Dvořáka získat dílo „slovanského rázu“ a jemuž je i posléze věnováno. V té době jinými objednávkami zaneprázdněný Dvořák hned nevyhověl, ale pak během necelého měsíce března 1879 kvartet napsal a v červenci jej premiérovalo Joachimovo kvarteto v Berlíně. Čtyřvěté dílo je plné geniálně transformovaných prvků slovanské melodiky, tanečnosti a lyriky v novoromantickém duchu (překrásná dumka, furiant, Romance, skočná atd.) – avšak zvláště v chromatismech a modulacích poslední věty (ale i v dalších kvartetech) slyším průniky téměř až k Bartókovi... Violista Dvořák také jako jeden z prvních skladatelů vnímal všechny hlasy jako rovnocenné partnery a dával jim příležitost vyniknout. Romantická rozevlátost díla může být pro interprety úskalím, ale Emersonovci jím propluli v kompaktním tvaru celku i detailů, byť s plným nasazením romantických výrazových prvků. Mne osobně i v ostatních snímcích trochu ruší poměrně častá „výrazová“ glissanda v průběhu výměn poloh či tvrdá „americká“ nasazení smyčce v akcentovaných notách. Ve srovnání s našimi kvartety se mi celkově jeví zvuk více „obnažený“ a v ostřejších konturách, u našich je „měkčeji“ zabalen. Srovnatelná nahrávka Panochova kvarteta (Supraphon) je například i při zachování emočního a dramatického náboje o něco uměřenější, akademičtější a je zajímavé slyšet, co oba přístupy posluchači ve struktuře díla ozřejmují. Kvartet C dur vznikl zvláštní náhodou: během dokončování opery Dimitrij se Dvořák v říjnu 1881 v novinách dočetl, že vídeňské Hellmesbergerovo kvarteto chystá v prosinci premiéru jeho nového díla. „Co tedy dělat, musel jsem operu odložit a psát kvartet“, napsal příteli. Skladbu začal větou v F dur, nebyl však spokojen a začal znovu v C dur. Je neuvěřitelné, jak mistrovské a důmyslné čtyřvěté dílo vzniklo během pouhých dvou týdnů (25. 10. – 10. 11. 1881)! Dvořák zde překvapivě téměř opustil „slovanské“ hudební prvky a přišel s novými. Architektura kompozice a její stavební díly, částečně i její nálada, spíše evokují inspiraci beethovenovským klasicismem (Scherzo 3. věty). Nahrávka opět je dokonalá, Emersonovci ostatně vždy věnují velkou pozornost poučenému provedení detailu i celku. Ve srovnání s „live“ snímkem Wihanova kvarteta (Nimbus Alliance) to Emersonovcům více „šlape“. Wihanovci jsou agogičtější, s měkčími konturami tónů, s větším rozdílem mezi détaché a spiccato – jejich Scherzo je vzdušnější – a zřetelnějším frázováním.

Na druhém disku se nacházejí Smyčcový kvintet Es dur op. 97 („Americký“) a kvartetní verze cyklu Cypřiše (op. B. 152). Kvintet Es dur se dvěma violami je třetím americkým Dvořákovým dílem. Stejně jako Kvartet op. 96 se zrodil za jeho pobytu u krajanů v obci Spillville ve státě Iowa v létě roku 1893 a ač je rozsáhlejší, byl napsán během července. Všechna Dvořákova americká díla mají spoustu podobných příznačných znaků vyvolaných hudbou a zvuky amerického prostředí a na Dvořáka nově působících. Jsou to pentatonika, synkopy, tečkované rytmy atd. Typickým příkladem je např. čistě rytmická violová figura na fis v  úvodu scherza druhé věty (Allegro vivo), údajně inspirovaná bubínkem potulného indiánského šumaře. Durové téma třetí variační věty je nostalgickým návratem k české melodice a je muzikantsky oblažujícím i obnažujícím prvkem pro každého violistu. Opět, Emersonovci s hostem Paulem Neubauerem hrají vše v dokonale vyvážené a promyšlené koncepci svého stylu, ale srovnám-li je s nahrávkou Wihanova kvarteta s Josefem Sukem u druhé violy, tak opět platí totéž co jsem řekl o Kvartetu C dur. Navíc, oba čeští violisté mají ve svém zvuku více fantazie i poezie, než jejich bezesporu též skvělí američtí kolegové – violista Wihanovců je pověstný svým téměř omamným tónem. Kvartetní verze písňového cyklu Cypřiše je dojemným dokladem doživotní rezonance neopětované lásky čtyřiadvacetiletého plachého violisty Prozatímního divadla k šestnáctileté herečce Josefině Čermákové. Původní cyklus 18 písní na lyriku G. Pflegra-Moravského ze sbírky „Cypřiše“ (1865) s celou svou naivní upřímností srdcebolného citu se mi jeví hezčí a přijatelnější (pokud ovšem tenor neřve s půltónovým rozkmitem vibrata). Kvartetní podoba vznikla až roku 1887 výběrem dvanácti z původních písní. Dvořák tento přepsaný cyklus nejprve nazval „Ohlasy písní“, ale vzápětí název změnil na „Večerní písně“. Skladbu nabídl k vydání Simrockovi, vyšla však až v redakci Josefa Suka roku 1921 nákladem Hudební Matice. Romanticky sentimentální prožitek nešťastného srdce je celým cyklem vytrvale prodchnut, a v provedení Emersonovců natolik zdůrazněn, že je chuť záhy zvolat „tak už ji Toníku proboha popadni a přestaň kvílet!“. Není divu, že cudný a citlivý Dvořák tuto hluboce intimní zpověď držel spíše stranou veřejnosti. Nahrávka je však dokonalá a příznivce cituplné lyriky určitě nadchne. Já upřednostňuji uměřenější provedení, jako je například od Panochova kvarteta (Supraphon).

Album uzavírá třetí CD se Smyčcovými kvartety č. 13 G dur op. 106 a č. 14 As dur op. 105. Dramaturgie nahrávky dodržuje skutečné pořadí zrodu skladeb. Jejich číslování je dáno tím, že 1. věta Kvarteta As dur byla počata ještě před odjezdem z New Yorku domů. Tam se ale Dvořák nejprve věnoval komponování Kvarteta G dur, a až po jeho dokončení se vrátil k dopsání Kvarteta As dur. Charakter a význam obou děl hezky popsal O. Šourek: „...nové období svého životního díla otevřel dvěma skladbami čistě ještě hudebními, literárně neinspirovanými ... vytvořil jimi podivuhodně vyrovnanou dvojici. – Stala se posledním projevem absolutní hudebnosti Dvořákovy, jsouce logickým přechodem z období amerického. Zde vyzpíval svoji hluboce intimní píseň o velikém štěstí...“. Dvořák psal s obdivuhodnou mozartovskou lehkostí, kterou mu většina podobně významných tvůrců mohla závidět – tato dvě jedinečná díla napsal během listopadu a prosince 1895...

Kvartet G dur v pojetí Emerson Quartet jsem porovnal opět s nahrávkou Panochova kvarteta. Emersonovci jsou barevnější, romantičtější, ale občas příliš „vyboulují“ jednotlivé tóny či fráze, a vždy mne ruší jejich způsob glissandové výměny poloh („mňouky“). Spiccata a akcentované noty jsou ostré. Panochovci jsou zvukově klasicistnější, měkčí, dynamicky i výrazově tomu přiměření, oproti někdy příliš romantizujícím Emersonovcům však občas naopak zbytečně akademičtí. Kvartet měl premiéru 9. 10. 1896 v Praze v provedení Českého kvarteta. Kvartet As dur zazněl poprvé v New Yorku s Dannerheimovým kvartetem 20. 12. 1896. Toto dílo je jako nádherná, ale velmi choulostivá a náročná žena. Jeho uchopení není snadné a vyžaduje citlivou pozornost i zkušenost – už jen tónina představuje pro kvarteto permanentní intonační nebezpečí. S přihlédnutím ke všemu výše řečenému, Emersonovci jej uchopili brilantně, aniž by opustili svůj způsob projevu. Tato poslední nahrávka mne oslovila ze všech nejvíce. Porovnal jsem ji tentokrát s více interprety: opět s kvartety Panochovým a Wihanovým, a navíc s archivním live snímkem (BBC Legends) Smetanova kvarteta (1976). Znovu jsem si uvědomil, jak těžké je porovnávat, natož nějak řadit, vrcholné komorní soubory a jejich způsob převtělení se do partitury. Nemohu zde upřednostnit nikoho, byť z mnoha důvodů mi je nejbližší překvapivě nadčasový snímek Smetanovců. Emerson String Quartet v každém případě svým pojetím, podloženým dokonalým ovládáním nástrojové a kvartetní techniky, nabízí další zajímavý a podnětný pohled na Dvořákovo dílo, a zcela určitě mu nelze upřít dostatek „slovanského“ citu. A jak jsem psal v úvodu, záleží už jen na tom, kdo, v čem, a komu dává jako posluchač přednost. Emersonovo kvarteto nahrálo album v této sestavě a na tyto nástroje (houslisté se střídají): housle – E. Drucker / Stradivarius 1686, P. Setzer / Zygmuntowicz 1999, viola – L. Dutton / Zygmundowicz 2003, violoncello D. Finckel / Zygmuntowicz 1993, 2. viola – P. Neubauer / Amati 1620.

Body: 4 z 6

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.