sobota, 27. listopad 2004

Antonín Dvořák: Mše D dur op. 86, Ave Maria op. 19B, Hymnus ad laudes sine op., Ave maris stella op. 19A, O sanctissima op. 19A

Napsal(a) 

Dvořákova Mše D dur pro sóla, smíšený sbor a varhany vznikla v roce 1887 na objednávku Josefa Hlávky, a to k příležitosti vysvěcení jeho zámecké kaple na panství v Lužanech. Skladatel později přepracoval varhanní part pro dvě harmonia, v roce 1892 doprovod také zinstrumentoval. Díky tomu vzniklo hned několik realizačních možností, od křehce komorních až po vznosně monumentální. Na této nahrávce přistoupili interpreti k rozměrnému pojetí se sborem, velkými operními hlasy a varhanami. Pražský filharmonický sbor tu zní celistvě, vyrovnaně a je veden Lubomírem Mátlem s jistotou. Přesto je pochopitelně ve zvuku cítit stáří snímku připomínající chvílemi hrdinné sbory z filmů pro pamětníky včetně Pyšné princezny . Poté, co si na to naše uši přivyknou, shledají už na skladbě samé klady. Dramatické hlasy sólistů, ať už odpovídají naší představě, či nikoli, ze sebe vydávají maximum. Dílo tím získává dramatický spád, napětí, naléhavost, posluchače nijak povrchně nešimrá, jak se naopak bohužel stává v komorních provedeních. Všem interpretům je krásně rozumět, každá část je oslovující a nenechá posluchače netečného.

Horší dojem vyvolává provedení Dvořákových drobných, v průměru tříminutových duchovních skladeb. Zpěv altistky je až příliš velkodramatický, nicméně po technické stránce ještě snesitelný, což se už nedá říci o projevu jejího kolegy basbarytonisty. Sevřené, nezdravě znějící vokály padající kamsi "dozadu", mnohdy vysloveně ošklivé tóny se nedají dlouho poslouchat. Celkové vyznění duchovních miniaturek je alespoň pro mě koljovsky pohřebně-kremační. Zde by odlišný interpretační názor - minimálně méně ponurosti - věci velmi prospěl. (Buďme rádi, že v současné době existuje na naší scéně kupříkladu soubor Ensemble Inégal, který se o to celkem úspěšně a zdařile pokouší.) Nechcete-li si z příjemně a vřele laděné Mše D dur zkazit dojem, raději před trackem č. 7 stiskněte STOP!

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 54:50

Nahráli: Natálie Romanová - soprán, Anna Barová - alt, Miroslav Kopp - tenor, Luděk Vele - bas, Pražský filharmonický sbor, Josef Kšica - varhany, Lubomír Mátl, Drahomíra Drobková - alt, Richard Novák - basbaryton

Body: 3 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.