Jestliže výtvarná úroveň titulu odpovídá vysokému standardu HMF, tak je tématem k diskuzi, zda je na místě nazvat desku „Lieder“ jenom proto, že Dvořákovým vydavatelem byla německá firma, a jestli nebylo vhodné zajistit si supervizi českého korektora, aby nedošlo ke zbytečným omylům.
Luboš Stehlík
HHHH
Mezzosopranistka argentinského původu Bernarda Fink promyšleně spojila na nahrávce Dvořákových písní své charakteristiky – vytříbené dispozice pro písňový repertoár a lásku k české hudbě, k níž ji přivedl její slovanský původ i několikaleté působení v Praze. Ve výročním roce se monotematicky soustředila na Dvořáka a vedle často uváděných Písní op. 2 , Cigánských melodií op. 55 , V národním tónu op. 73 a Písní milostných op. 83 zařadila do recitálu i Písně z rukopisu Královédvorského op. 7 a Písně na slova Elišky Krásnohorské . Projevila tak notnou odvahu, neboť se vystavila srovnání s „královnami“ českých písní Dagmar Peckovou, Magdalenou Koženou, ale i Gabrielou Beňačkovou, které mají Dvořákovy písně ve svých diskografiích (vedle Edity Gruberové a Magdaleny Hajossyové). Každá z těchto interpretací má své kouzlo a prosvěcuje Dvořákovy stručné intimní výpovědi různými odstíny. Beňačková (za vynikajícího doprovodu Rudolfa Firkušného) v nich uplatňuje měkkou vroucnost, lahodnost a barevnou plnost svého hlasu, kterou podtrhuje zejména dojemnou náladu. Interpretace Magdaleny Kožené je subtilnější v jemných nuancích a záchvěvech citů, s dokonalou vazbou hudby a slova a tvarováním výrazu. Vedle ní je pojetí Dagmar Peckové robustnější, hutnější (samozřejmě i díky temnější hlasové barevnosti) a zdůrazňuje vnitřní napětí, až dramatismus písní. Pro Bernardu Fink je příznačná křehkost, niternost, něha, ale jakoby soustředění na korektnost každičkého detailu vedlo k snad až přílišné uhlazenosti. Její kultivovanost v porovnání s ostatními interpretkami tak umenšuje škálu výrazu, kterou sotva může vynahradit chvění tónů. Přes obdivuhodný cit pro českou výslovnost má ovšem Bernarda Fink oproti svým kolegyním pochopitelný jazykový handicap: srozumitelnost textu, pro interpretaci písní klíčová, tím trpí. Celkově vnáší Fink do písní ušlechtilý šarm – hloubka a intenzita Dvořákova melodického mistrovství unese i takové pojetí.
Helena Havlíková
HHHHH
Dvořáka považujeme zcela samozřejmě i za předního autora písní. Při pohledu na frekvenci jejich provádění však musíme konstatovat, že se neustále opakuje pouze několik „osvědčených“ cyklů, zatímco ty ostatní zůstávají stranou. Při pohledu na nové CD Bernardy Fink nelze nevzpomenout na výrazný krok, který učinilo už před devíti lety české vydavatelství Studio Matouš vydáním čtyř málo známých Dvořákových písňových cyklů, jejichž prezentace je i dodnes mizivá. Interprety tehdy byli sopranistka Milada Čechalová a Stanislav Předota, doprovázel klavírista Antonín Skoumal. Úmyslně začínám pohledem dramaturgickým. Je totiž jedním z pozitiv nového CD, neboť obsahuje i tituly, které nenajdeme na zmíněné české nahrávce. Málokteré úspěšné CD se však obejde bez pihy na kráse. Tu jednu zde přece jenom cítím. V opusu 82 chybí první píseň – jedna z Dvořákových nejkrásnějších, nejpamátnějších – Kéž duch můj sám . (Je zároveň nepochopitelné, že s výjimkou zmíněného CD se s ní na snímcích prakticky nikde nesetkáme. Tím více ji zde postrádám.)
Písně z rukopisu Královédvorského však už máme možnost slyšet v podání Bernardy Fink dokonce podruhé – podobně jako Písně milostné . A zajímavé – poprvé se v jejím podání objevily rovněž na CD zmiňované firmy. Určitá lítost nad tím, že se na novém projektu objevují stejné tituly, se rozplyne, uvědomíme-li si, že Harmonia Mundi má zastoupení po celém světě, což samozřejmě nelze říci o Studiu Matouš. Není to ale jediný argument mimořádnosti tohoto CD. Tím dalším a zcela určitě hlavním je vlastní interpretace.
Už na starší nahrávce Bernarda Fink zaujala zcela osobitým názorem, spočívajícím v interpretaci citově prosté, ale nadmíru zaujaté a tedy přesvědčivé. Bytostným porozuměním možná místy naivních, ale tím upřímnějších textů vysoko převyšuje mnohé špičkové interprety české. To už bylo patrné na CD Studia Matouš. Nabízí se zajímavá konfrontace. Jako příklad nám může posloužit úvodní Kytice z již zmíněného cyklu „královédvorského“. Zatímco u „Matouše“ je pomalejší, závažnější a nezbavíme se pocitu určité pózy, nyní proletí jako vánek a působí spíše jako křehká imprese. Celkový výraz sólistky působí o poznání barevněji, v nuancích bohatěji a co je zásadní: jako dříve, i nyní je plně adekvátní obsahu. Velkou roli zde hraje i sejmutí zvuku – u firmy Harmonia Mundi zvukově měkčí a mnohem čitelnější. Bouřlivých romantických výbuchů u Dvořáka příliš nenajdeme – i to Bernarda Fink velmi citlivě respektuje. Výrazové vrcholy přicházejí jen na pravých místech a s velkou promyšleností (Zde v lese u potoka ). Mnoho příjemných i překvapujících chvil nám Bernarda Fink připravuje i v cyklech mnohokrát prováděných. Skutečně obdivuhodné je její stylové pojetí cyklu vyloženě „domácího“ V národním tónu . Nebýt přece jenom malé jazykové bariéry, můžeme se domnívat, že slyšíme rodilou Češku! Zvláštní pozornost budí od samého počátku klavírní spolupráce Rogera Vignolese . Technickou stránku netřeba zmiňovat, úctyhodné je porozumění stylové a evidentní tvůrčí zaujetí, jež nejednou přenesl i na sólistku. Bylo tomu ale jistě i naopak! V tomto směru je Roger Vignoles přesvědčivější než Irwin Gage i Graham Johnson. Přímo lahůdkou je jeho „kukání“ v doprovodu písně Žežulka . Úchvatnou zvukomalbou v písni Šumí potok dokazuje, že její klavírní part hudebně převyšuje sólový.
Nové dvořákovské CD s výborně vybaveným bookletem je důvodem k oprávněné radosti, ale zároveň i výzvou k dalšímu pokračování. Někdy až příliš prezentované Biblické písně se objevují v mnoha nahrávkách nejrůznějších kvalit. Ten, kdo je někdy slyšel v podání Bernardy Fink, dá mi jistě za pravdu, že právě její pojetí je v mnoha směrech bezkonkurenční!
Bohuslav Vítek
Vydavatel: Deutsche Grammophon
Stopáž: 68:46
Nahráli: Bernarda Fink – mezzosoprán, Roger Vignoles – klavír
Body: 4 z 6
