Violoncellový koncert h moll op. 104, Klavírní koncert g moll op. 33, Houslový koncert a moll op. 53, Romance f moll pro housle a orchestr op. 11, Rondo pro violoncello a orchestr op. 94, Mazurek pro housle a orchestr e moll op. 49, Klid lesa pro violoncello a orchestr op. 68,5
Zara Nelsova – violoncello, Rudolf Firkušný – klavír, Ruggiero Ricci – housle, Saint-Louis Symphony Orchestra, Walter Süsskind. Text: N, A. Nahráno: 1974, 1975. Vydáno: 2006 (licence VOX Records pro Membran Music). TT: 73:51, 55:51. ADD Stereo. 2 CD Membran Music (distribuce Bohemia Music Service).
Německá firma Membran Music má velmi schopné obchodní a licenční oddělení. Vydává totiž často velmi pozoruhodné archivní nahrávky, přičemž práva na vydání určitě získá velmi výhodně. Dvořákovský komplet zaujme ještě před zasunutím desek do přehrávače. Vždyť jména Rudolf Firkušný (1912 – 1994) a Ruggiero Ricci (1918) mají vysoký kredit a významné místo v interpretačních dějinách 20. století. Firkušný hlavně jako interpret české hudby a v širším kontextu hudby 19. a 20. století, Ricciho nahrávky, zvláště Paganiniho, fascinují dodnes. Neznámým jménem je kanadská cellistka s ruskými kořeny Zara Nelsova (1918 – 2002), nejprve excelentní žačka Casalse, Piatigorského a Feuermanna a později zvláště v Americe uctívaná umělkyně a učitelka.
Nespornou jistotou je Firkušný. Recenzovaná nahrávka je prvním záznamem Klavírního koncertu , v roce 1990 pak vznikla nahrávka s Českou filharmonií a Václavem Neumannem. Americká nahrávka je mladistvější, kontrastnější, pražská vyniká promyšlenější stavbou a možná větším přívalem emocionality. Americký orchestr hraje technicky bravurně, na tehdejší stav nahrávací techniky je vše neuvěřitelně transparentní. Škoda, že český záznam neodpovídá světové nahrávací špičce 90. let… Americké nahrávce by se daly vytknout leckteré drobnosti, nicméně jako celek ji považuji za velmi pozoruhodný výklad tohoto náročného díla.
Ricciho Dvořák mě zklamal. Očekával jsem hudební hody a dostal fascinující ukázku romantické technické kvality. Jenomže pro tento Houslový koncert je to málo. Potřebuje mnohem víc než například Bruch nebo Mendelssohn. Je třeba odhalit výrazovou, „českou“ podstatu hudby, onu slovy neuchopitelnou lyričnost i mužnost, zpěvnost, jež prostupuje všechny tři věty. Jistě je užitečné si poslechnout názor zralého umělce na toto geniální dílo, ale do referenčních nahrávek typu Josef Suk – Karel Ančerl – Česká filharmonie (Supraphon) má daleko.
Kupodivu příjemným překvapením bylo pro mě provedení Cellového koncertu . Přestože jí orchestr a dirigent neposkytovali moc inspirujícího citového podkladu, tak dokázala prosadit svou syntézu technické neokázalé bravury a „slovanské“ zpěvnosti. Škoda některých až zbytečně patetických, zatěžkaných míst, což jde spíše na vrub Walteru Süsskindovi . Mimochodem Zara Nelsova nahrála Dvořákův koncert třikrát, přičemž uvedená verze je nejmladší; ostatní jsou z 50. let (London Symphony Orchestra – Krips, RIAS Symphony Orchestra – Jochum). Její nahrávka určitě stojí za poznání.
Trojice koncertů doplňují čtyři koncertní kusy, ve výsledku opět různé kvality. Zatímco Mazurek dokonale souzněl s Ricciho virtuózní podstatou, tak při provedení Romance f moll jsem měl pocit, jako bych hladil kočku proti srsti. Sólista vůbec nepochopil prostotu a širokodechost Dvořákovy hudby. O třídu lépe dopadly violoncellové skladby – Rondo a Klid lesa , kde se názor sólistky shodoval s podstatou hudby.
Přestože může projekt vzbudit rozpaky, tak je nesporné, že je to velmi poučná a inspirující (jedno jestli kladně nebo záporně) antologie. Vydavatel rád vytváří monografické kompoziční nebo interpretační kompilace a je dobře, že to dělá. Posluchač se tak může dostat k nahrávkám, které by jinak nepoznal.
Luboš Stehlík
Je zajímavé, že k provedení všech tří Dvořákových koncertů v jednom večeru u nás nejednou došlo, zatímco v souborné nahrávce se vyskytují jen velmi zřídka – u nás s výjimkou relativně nedávné nahrávky Jitky Čechové, Jany Novákové a Jana Páleníčka prakticky vůbec. Sledovaný komplet (původně pořízený firmou VOX) doplněný ještě dalšími koncertantními drobnostmi je tedy v tomto směru i pro nás zajímavý a vítaný. Ještě významnějším faktem je přítomnost legendární nahrávky Rudolfa Firkušného , kdysi u nás zcela nedostižné, ve světě řadu let považované za referenční. Krátce po roce 1989 vydala Dvořáka s Firkušným a Kubelíkem jako svou vůbec první nahrávku nová firma Multisonic – tehdy šlo spíše o dokument – záznam z koncertu Pražského jara 1946. V prosinci 1990 natočil Rudolf Firkušný Dvořáka nově s Václavem Neumannem. Přesto umělecky stále vítězí snímek dnes sledovaný. Projev sólisty je uměřený, vyzařuje smyslem pro dvořákovskou melodiku a styl. Škoda, že Firkušný nemohl v oněch sedmdesátých letech, kdy byl ve své vrcholné formě, natáčet s Českou filharmonií, byť onen novější Neumannův snímek z devadesátých let nám přináší velkou radost a výkon zde přítomného orchestru ze Saint Louis je nadprůměrný.
V případě tohoto alba je nutné vyzdvihnout též výkon kanadského dirigenta – pro leckoho už neznámého – Waltera Süsskinda . Narodil se a před válkou žil v Praze a celý život ve světě hojně uváděl díla našich skladatelů. Má velký podíl na tom, že zvuk orchestru ze Saint Louis je překvapivě vřelý, nikoliv „americky“ pragmatický. Smyčce jsou místy až „česky“ svítivé, dřevěné nástroje však tuto dokonalou homogennost nemají a v některých vstupech dokonce překvapují svou nepřesností. Ve zvukovém plenu je orchestr poněkud potlačen. Na rozdíl od výborného sejmutí klavíru nepůsobí „plně“ a hutně – to ovšem může být otázka zvukové úpravy.
Onomu dvořákovskému ideálu se velmi přiblížila u nás prakticky neznámá, ve světě však velmi slavná kanadská violoncellistka působící v Americe Zara Nelsova . Má hezký, sytý tón, lyrická místa hraje bez patosu, technická místa suverénně. Některé pasáže jsou hybnější, než jsme zvyklí. Je to Dvořák méně okázalý, moderní, bez sentimentu, a přesto přesvědčivý!
Dvořákovu světu nejvzdálenější je světoznámý italský houslista Ruggiero Ricci . Jeho projev je více technický, spíše virtuózní než „slovansky“ procítěný. Cítíme to už z prvního nasazení, avšak ještě výrazněji v lyrickém vedlejším tématu, spíše vzrušeně chvějivém než zpěvném a uklidňujícím. Podobně lze hovořit o pomalé větě, navíc ještě z hlediska intonace ne vždy dotažené, a o ležérně pojaté Romanci . Ve 3. větě je občas patrné, že rytmus furiantového původu přece jen není u orchestru zcela vžitý (půvabně rozpačitá sólová tympánová mezihra!).
Bohuslav Vítek
Toto dvojalbum Dvořákových instrumentálních koncertů působí na první pohled jako pěkné dárkové CD. Díky jménům houslisty Ruggiera Ricciho a klavíristy Rudolfa Firkušného ale zaujme i náročnějšího posluchače. A i jméno dirigenta by mělo české posluchače zajímat. Firkušný u nás má jako český emigrant ještě větší smůlu na nahrávky a vydané tituly, člověk na něj většinou narazí náhodou na jakémsi neznámém labelu a pak bývá překvapen, jak je to dobré. Klavírní koncert g moll je v jeho podání ušlechtile jemný a živě muzikální. A je to přesně ten noblesní a s českou hudbou bytostně spojený umělec, kterého jsme mohli zažít počátkem 90. let u nás po návratu z emigrace. V Houslovém koncertu a moll je světově proslulý houslista Ruggiero Ricci hoden své slávy a Dvořáka hraje krásným tónem, řada míst posluchače nadchne zralým pojetím i interpretačními nápady. Běžně zcela neznámým jménem je pak cellistka Zara Nelsova , uznávaná sólistka a pedagožka narozená v Kanadě, která vyučovala na Juilliard School v New Yorku. V ohromné světové konkurenci zní její violoncellový koncert pečlivě, měkce a velmi citlivě. Existují silnější kreace, ale tato zaujme a obstojí. Bohatství a genialita partitury je ovšem pro interpreta výhodou. Když porovnáváme trojici Dvořákových instrumentálních koncertů co do popularity, po právu s přehledem vede cellový koncert, který hrají a milují všichni světoví hráči. S velkým odstupem je koncert houslový, který si vybírají jen někteří, a na třetím místě v zájmu a atraktivnosti je koncert klavírní, který od umělců vyžaduje zvláštní vztah i hodně mimořádný umělecký vklad, aby se vůbec dal doposlouchat do konce. Výhodou kompletu proto je, že právě oba méně vděčné tituly jsou obsazeny výraznými osobnostmi interpretů.
Kromě koncertů je na dvojalbu z houslového repertoáru Romance f moll a technicky těžký nádherný Mazurek e moll a pro violoncello Rondo g moll a Klid lesa – i to je velké obohacení. Saint Louis Symphony Orchestra hraje obstojně a dirigent Walter Süsskind (1913 – 1980) má mimořádný cit pro Dvořákovu melodiku i stavbu a není to náhoda. Tento pražský rodák, který studoval skladbu u Suka a Karla Háby a hrál v Českém triu a spolu s Georgem Szellem působil v Novém německém divadle, odešel roku 1938 do Londýna a ve světě dosáhl značného renomé. Výtvarně hezky vypravený obal i booklet má zmíněné dárkové parametry, textová část docela podrobně informuje o skladbách, je ale škoda, že tam není ani slovo o interpretech a okolnostech vzniku nahrávky z let 1974 a 1975. Přitom u často nahrávaných titulů na interpretech záleží nejvíc a minimálně za dvěma z nich stojí pro českého posluchače velmi zajímavý kus historie. V záplavě reedic je v každém případě dost důvodů po tomto titulu sáhnout.
Jindřich Bálek
Body: 4 z 6
