úterý, 26. duben 2011

Antonín Dvořák - koncert pro violoncello h moll op. 104, Klid lesa, Rondo g moll, Koncert pro violoncello A dur

Napsal(a) 

Antonín Dvořák - koncert pro violoncello h moll op. 104, Klid lesa, Rondo g moll, Koncert pro violoncello A dur Antonín Dvořák - koncert pro violoncello h moll op. 104, Klid lesa, Rondo g moll, Koncert pro violoncello A dur

Tomáš Jamník – violoncello, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Tomáš Netopil – dirigent. Text: Č, A, N, F. Nahráno: Studio Domovina Praha, 28. – 30. června a 13. září 2010. Vydáno: 2010. TT: 46:09, 43:33. DDD. 2 CD Supraphon SU 4034-2.

Tomáš Jamník v nedávném rozhovoru (Opera+, 4. srpna 2010) přiznal, že mnozí jeho hru označují za „velmi lyrickou“ a že si musel uvědomit, jak je „v mnoha dílech přílišná lyričnost nevýhodou, v některých dokonce vyslovenou chybou“. Přiznám, že první, co mě při poslechu nahrávky napadlo (aniž bych si v tu chvíli vybavila zmíněný rozhovor, který jsem si znovu oživila až dodatečně), že má tento mladý violoncellista výjimečnou lyrickou vlohu. Například nástup sólového partu v první větě se hraje většinou až „brutálně“, zatímco Jamník jako by se v takových místech zdráhal, aby o to výrazněji pak nástroj rozezpíval. V případě Dvořákových skladeb mohl tedy svou „nevýhodu“ velmi dobře zúročit a zároveň dokázat, že otázka lyričnosti netkví v pomalém tempu a „natahování“ frází (jak dokládá srovnání s osmi nahrávkami, které mám momentálně k dispozici), nýbrž v modulaci tónu, který v kantiléně zní Tomáši Jamníkovi skutečně krásně a – jakkoli je to otřepaná formulace – procítěně romanticky. Je zřejmé, že se v tomto směru shoduje s dirigentem Tomášem Netopilem , který mu poskytuje k vyznění melodických oblouků plný prostor. Skvěle se zde pracuje s dynamikou, barvami i modelováním temp. Dvořák údajně neměl violoncello v lásce, traduje se jeho výrok, že nástroj ve výškách kvičí, v hloubkách bručí a uprostřed není slyšet – a přesto svůj první instrumentální koncert věnoval právě jemu; pravda, šlo o skladbu na přání přítele, a jak píše v informačně bohatém a stylisticky velmi pěkně napsaném průvodním textu Jan Kachlík, později „by z něj skladatel rozhodně neměl radost“ a nejspíš by jej „důkladně přepracoval“. Nicméně také poslední Dvořákův instrumentální koncert je věnován violoncellu, a jak víme, je to jeden z nejkrásnějších koncertů světové violoncellové literatury vůbec. Koncert A dur z roku 1865, který Dvořákovi spolu s jeho objednavatelem Ludvíkem Peerem zmizel z očí, byl vypracován pouze s klavírním doprovodem (byl nalezen až dvacet let po Dvořákově smrti), pochází tedy ze stejného období jako 1. symfonieZlonické zvony “. Je svědectvím tehdejšího skladatelova rozmachu, projevujícího se velkorysostí formy, jejíž zákonitosti ještě úplně nezvládal. Jeho spontánní invence dosud neznala kázeň tvarování, přesto jsou v koncertu velmi krásná a vděčná místa a bylo by nespravedlivé jej odbývat jen jako nezralou juvenilii. Jamníkův a Netopilův snímek se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu by mohl pomoci Koncert A dur rehabilitovat. K nahrávce zvolili orchestraci Jarmila Burghausera, která je Dvořákově předloze a jeho způsobu orchestrace bližší než přepracování Günthera Raphaela z roku 1929, a přispěli i vlastními úpravami a škrty. V této verzi by Dvořákova prvotina v koncertantním oboru zdaleka nemusela zůstat jen kuriozitou. Připojené drobnější skladby Rondo g moll a skladba Klid lesa , původně pro violoncello a klavír a později Dvořákem instrumentované, působí, jako by byly pro Jamníkovu „lyrickou strunu“, kterou dirigent i orchestr respektují a podporují, přímo napsány.

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.