Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53 Trio pro klavír, housle a violoncello f moll op. 65

V pátém taktu, na prvním přírazovém akordu sólových houslí, poznáme, jaká bude sólistka Isabelle Faust : intonačně dokonalá, frázově a smykově pietní, ale svá, respektující skladatelův zápis více než její předchůdci, docilující maximálního účinku bez velkých prostředků, vidící Dvořáka spíš v kontextu subtilního koncertu Mendelssohnova než velkolepého Brahmsova.

Když o tři takty později nastoupí sólová flétna, uvědomíme si, že PKF má – neváhám říct – jednu z nejlepších dechových skupin na světě. Posluchačovo nadšení ze souhry, intonace a barvy téhle sekce se pak může stupňovat až ke spojovacímu úseku po první větě a k počátečnímu tématu věty druhé, kde proplétání flétnových a hobojových frází se sólovými houslemi nastoluje dech beroucí intimitu a průzračnost.

Naštěstí má koncert ještě třetí větu, která kritikovi konečně dovoluje najít jednu „mokrou“ nitku. Mám-li vyjádřit svůj postoj bez vytáček, pak mi tempo finální věty připadá příliš pomalé. Dokonce mi na některých nástupech sóla připadá, že i sama houslistka by souhlasila s tímto tvrzením. Ale možná, že se nechávám jen strhnout svým očekáváním a že nápadný důraz na skladatelovo „ma non troppo“ má své opodstatnění. Rozhodně pomalejší tempo mění charakter celé věty z obvyklého pádivého bria na překvapivou bodrou tanečnost…

Nic ale nemůže zastínit fakt, že nahrávka je mimořádně šťastným spojením podobně cítící sólistky, orchestru a dirigenta. Všichni totiž vědí stejně dobře, že ani koncertantní hudba není o povrchním efektu. Toto poznání se vyplácí natolik, že si dovolím jejich společný výkon označit za vrchol nahrávacích aktivit v roce Dvořákova výročí.

Miroslav Srnka

HHHHH

Přiznám se, že kdykoli se setkávám s Dvořákovým Houslovým koncertem , jsem trochu na rozpacích. Ne že by mě snad neoslovoval, ale obvykle se jen stěží ubráním srovnání se skladatelovým pozdějším, po všech stránkách geniálním koncertem violoncellovým, v jehož stínu toto dílo stojí. To však nic nemění na tom, že jeho nejnovější nahrávka by naší pozornosti rozhodně neměla ujít.

Mladá německá houslistka Isabelle Faust , ověnčená řadou mezinárodních úspěchů zejména coby interpretka děl 20. století, však neměla vůbec snadný úkol. Jednak Dvořákův koncert není z kategorie velkých působivých romantických kusů typu Čajkovského, Sibelia či Brahmse, byť jej Dvořák komponoval pod silným dojmem a v těsném sousedství právě s houslovým koncertem svého obdivovaného přítele Brahmse, a od interpreta tak vyžaduje daleko citlivější, prostší a subtilnější uchopení bez zbytečného patosu. Navíc je potřeba vzít v úvahu také silnou interpretační tradici, kterou u nás reprezentuje kongeniální Sukovo podání tohoto Dvořákova opusu. S tím vším se však Isabelle Faust vyrovnala zcela se ctí, a přestože přináší ve srovnání se zmíněnou Sukovou nahrávkou poněkud jiný interpretační úhel pohledu, je natolik svěží a sympatický, že posluchače určitě zaujme. Dokonce bych řekla, že čím déle je člověk umění této houslistky vystaven, tím více se mu vrývá pod kůži a oceňuje dvojnásob její kvality, spočívající v přirozenosti výrazu a lahodném, vzácně kultivovaném zvuku jejích stradivárek. Dlužno dodat, že významný podíl na celkovém výsledku náleží také Pražské komorní filharmonii , vedené Jiřím Bělohlávkem s tradiční noblesou a citlivostí.

Jestliže je Houslový koncert pravou poctou Dvořákovi, pak totéž platí také o jeho Klavírním triu f moll , které tvoří druhou část alba. Isabelle Faust se v něm představuje tentokrát jako neméně přesvědčivá komorní hráčka spolu s violoncellistou Jeanem-Guihenem Queyrasem a klavíristou Alexandrem Melnikovem . V pořadí třetí skladatelovo klavírní trio uchvacuje nesmírnou bohatostí hudebního materiálu se zvláště působivou volnou větou. Řadí se ke skvostům komorní literatury a provedení na této nahrávce jeho sílu jen potvrzuje.

Resumé je tedy nasnadě – album je vítaným a vysoce kvalitním obohacením dvořákovské diskografie a současně cenným příspěvkem k oslavám letošního skladatelova výročí.

Svatava Šenková

HHHHH

Osobnost Antonína Dvořáka nepřipomínají letos pouze čeští umělci a české firmy. Jednou z neobyčejně vydařených poct k Dvořákovu výročí na gramofonovém poli je novinka Harmonia mundi. Mezinárodní projekt vytvořil český orchestr, český dirigent a nečeští sólisté. Ústřední postavou je zde přirozeně Isabelle Faust . Ve velmi dobře zahraném Dvořákově Klavírním triu f moll op. 65 má výborné spoluhráče, zvláště Melnikov je brilantní. Jejich pojetí sice zrovna nekonvenuje zažité představě o této hudbě, ale to bych ocenil jako plus. Nahrávce však dominuje Houslový koncert a moll op. 53 s Pražskou komorní fllharmonií a Jiřím Bělohlávkem . (Po desce s Magdalenou Koženou pro DG další důkaz, že tento orchestr začíná mít dobré renomé i u těch nejlepších vydavatelství a že je o něj zájem.) Dvořáka provedla Faust v minulé sezoně s tímto orchestrem v Praze a na hlavu porazila všechny, kteří se u nás pokoušeli o totéž. Čisté, jasně strukturované, spíše cudné pojetí bylo pro mě zvukovou lázní. (Mimochodem též zvukový obraz je skvělý.) I Furiant neklopýtá, jak je časté u zahraničních houslistů, a běží tak, jak má. Francouzské firmě se opět podařil titul, který by neměl zapadnout.

Luboš Stehlík