úterý, 26. duben 2011

Antonín Dvořák - Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53, Sonáta F dur op. 57, Sonatina G dur op. 100

Napsal(a) 

Antonín Dvořák - Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53, Sonáta F dur op. 57, Sonatina G dur op. 100 Antonín Dvořák - Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53, Sonáta F dur op. 57, Sonatina G dur op. 100

Jack Liebeck – housle, Katya Apekisheva – klavír, Královský skotský národní orchestr, Garry Walker – dirigent. Nahráno: 2005 (op. 53), 2006 (op. 57, 100). TT: 74:49. DDD. 1 CD Sony Classical 88697499632.

Srdce každého dvořákovského diskofila muselo při vydání recenzovaného snímku firmy Sony Classical (2009) zaplesat, protože (nepletu-li se) poprvé byla na jednom nosiči zaznamenána všechna tři Dvořákova cyklická díla pro housle s doprovodem orchestru (Houslový koncert a moll op. 53, B. 108 ) anebo klavíru (Sonáta F dur op. 57, B. 106, Sonatina G dur op. 100, B. 18 3), mající k sobě přinejmenším v případě koncertu a sonáty více než temporální vztah. Zatímco souborné nahrávky Dvořákových houslových skladeb s doprovodem klavíru nejsou raritou (připomínám alespoň komplety J. Suka pro Supraphon, P. Naegelle pro Daca/Note1, B. Matouška pro Bayer Records nebo Q. Zhou pro Naxos) a nosičů se všemi skladbami pro housle a orchestr (vedle koncertu ještě Romance f moll op. 11Mazurek op. 49 ) je přehršel, snímek mladého britského houslisty Jacka Liebecka (* 1980), kterého doprovází buď Královský skotský národní orchestr s dirigentem Garry Walkerem , anebo citlivě komunikující ruská klavíristka Katya Apekisheva , je přinejmenším z dramaturgické perspektivy ojedinělý.

Pokud by však dramaturgická inovativnost Liebeckovy nahrávky byla jediným houslistovým zaznamenáníhodným počinem, bylo by to na kritickou reflexi velmi málo. Co však Liebeckův snímek povyšuje nad jiné (hlavně nejmladší) záznamy, je houslistova hra, kterou bych označil za nesmírně talentovanou, originální a vzhledem k sólistovu věku více než překvapivou. Liebeckův tón je útlý a introvertní (hraje na nástroj Ex-Wilhelmj, Guadagnini, 1785), rozhodně kontrolovaný (vibrato používá vysloveně jako ozdobu) a intonačně naprosto sebejistý, navrch pak vedle svítivých a příjemných výšek kořeněný skromně, ale naprosto přesně odměřenými ozdobami, které (pokud se objeví) posluchače okamžitě osloví, ne-li omámí (např. jemňounké rubato a jediné půvabné glissando ve Finále Sonatiny op. 100). Již po prvním doposlechnutí nahrávky jsem měl pocit, že se mi dostal do rukou nějaký velmi dobře ošetřený archivní snímek – v Liebeckově hře je cosi archaického, v nejlepším slova smyslu starosvětského, cosi, co jsem myslel, že se již nikdy nevrátí (Kulenkampf, Příhoda, Taschner). Klíčovou devízou tohoto snímku je však i houslistova jemná práce s dynamikou (takový dynamický oblouk, jaký vyklene v expozici první věty Sonáty F dur, jsem dosud neslyšel), s níž zachází nanejvýš opatrně, aby např. z Dvořákovy Sonáty učinil křehký drahokam, nebo spíše křehké ptačí hnízdo, logicky konstruované, plné života, prostě půvabné. Právě zmiňovaná Sonáta je pro mne vrcholem desky, protože po hybnější a dramaticky koncipované první větě, v níž se více než v jiných nahrávkách prosazuje klavír, nastoupí na hranici slyšitelnosti balancující nokturno druhé věty a také třetí věta má v sobě spíše cosi popěvkově úsměvného než slovansky-tanečně rozšafného. Liebeckova interpretace Sonatiny není titěrná, ale půvabná, a mám-li vedle výborně vystavěného Finále zmínit ještě nějakou pasáž, pak by jí měly být inspirativně artikulované repetované tóny ve vstupním tématu první věty. „Je v té Liebeckově Sonatině cosi z Schumannových Dětských scén nebo Musorgského Dětské světničky ...“

Očekávaným vrcholem desky je patrně úvodní Houslový koncert a moll, v němž však Liebeckův spíše introvertní přístup k dílu naráží na nepřeslechnutelné limity doprovázejícího orchestru, který se sice před lety blýskl ve Dvořákových orchestrálních a symfonických skladbách v nastudování N. Järviho (Chandos), pod taktovkou G. Walkera však nehraje dvakrát inspirovaně. Přesto je Liebeckova dvořákovská (a v podstatě první recitálová) deska svátkem, radostí a velkou nadějí do budoucna: když si v roce nahrávání pět- respektive šestadvacetiletý Brit vybral pro debutovou nahrávku Dvořákův Houslový koncert a dvě klíčová autorova cyklická díla s houslemi, je to nejen projev jeho dramaturgické odvahy (jakým repertoárem se obvykle mladí – čeští – houslisté prezentují?), ale i pocta české hudbě a v neposlední řadě i hluboko do ringu hozená rukavice Liebeckovým českým vrstevníkům.

Body: 5 z 6

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.