Antonín Dvořák – Čert a Káča

Lubomír Havlík – tenor, Ludmila Komancová – mezzosoprán, Věra Krilová – alt, Přemysl Kočí – baryton, Rudolf Asmus – bas, Karel Berman – bas, Marie Steinerová – soprán, Jaroslava Vymazalová – soprán, Jaroslav Horáček – bas, Rudolf Vonásek – tenor, Sbor a orchestr Národního divadla v Praze, Zdeněk Chalabala. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 1955, Domovina, Praha. Vydáno: 1957. TT: 106:05. ADD. 1 CD Supraphon Music SU 3943-2.

V příjemném balení, v krabičce výtvarně vyvedené Sašou Švolíkovou se nám dostává do ruky nové vydání kompletní nahrávky opery Čert a Káča – po Rusalce a společně s Jakobínem nejpopulárnějším jevištním dílem Antonína Dvořáka. To je ale pouze jeden argument pro to, abychom tento počin přivítali jako velmi potřebný a důležitý. Tím druhým, z hlediska stylové interpretace neméně významným, je fakt, že se jedná o další titul z řady operních nahrávek pořízených operním souborem pražského Národního divadla v padesátých letech. Ty jsou dnes považovány za doklad jeho zlatého věku. Bez ohledu na popularitu a poptávku po opeře světové byla tehdy tvorba našich skladatelů na domácích scénách úkolem prvořadým a stavovsky závazným. Byla upřednostňována i na hudebních učilištích, takže se mohlo hovořit o české operní škole. Nezkoumejme příčiny, proč zhruba v letech osmdesátých tato priorita zmizela ve prospěch úspěšných oper světových a prestiž domácí tvorby značně poklesla. Jednu z odpovědí nám koneckonců dávají i tyto reedice historických nahrávek. Navzdory technické kvalitě (byť na onu dobu obdivuhodné) a starému mono-záznamu nám jejich protagonisté předvádějí onen příznačný český operní styl vycházející více z charakteristické zpěvnosti a nepatetického, a proto pravdivějšího citu než z italského – sice právem obdivovaného, avšak mnohdy samoúčelně okázalého – bel canta. Je velkou zásluhou Supraphonu, že v oněch padesátých a šedesátých letech natočil základní český kmenový repertoár. Bohužel byl to právě Supraphon, který toto své bohatství na dlouhá léta uzavřel do svých archivů a upozorňoval na ně jen sporadicky. Uplynulo už čtvrt století vlády kompaktního disku a dodnes se na něm neobjevily všechny tyto základní a vzorové nahrávky. Málokterá pozdější se vyrovnala – byť už v dokonalejší stereofonní verzi – těm „starým“ Chalabalovým, Krombholcovým a Vogelovým! Každá nová reedice je tedy významnou obnovenou premiérou. Zdeněk Chalabala Čerta a Káču nikdy na Národním divadle nedirigoval, a přesto dokázal, že pozoruhodnou monotematičností, jiskřivou instrumentací a vnitřní dramaturgií se z hlediska kompozičního umu jedná o veledílo. Ne všichni protagonisté nahrávky byli tehdy z Národního divadla. Vedle skvělého čerta Marbuela Přemysla Kočího máme možnost slyšet ostravskou rozšafnou Káču Ludmily Komancové či brněnskou první dámu Marii Steinerovou v roli kněžny. A pohlédneme-li na další pěvce vesměs už pražské, uvědomujeme si, že každé jméno (Věra Krilová , Lubomír Havlák , Rudolf Asmus , Karel Berman a další) tenkrát představovalo velký pojem! V době dnešního rozpačitého přešlapování nad klasickou českou operní tvorbou, navíc často znásilňovanou nedůsledným a povrchním hudebním nastudováním či osobitým režijním pojetím, na hony vzdáleným původnímu originálu, je velmi zapotřebí mít tyto staré a životními zkušenostmi protagonistů posvěcené nahrávky „po ruce“. Věřme, že Supraphon bude i nadále tyto naděje, probuzené před několika lety zahájením těchto reedic, důsledně a koncepčně naplňovat!

Body: 5 z 6

Sdílet článek: