úterý, 31. prosinec 2013

Anne-Sophie Mutter - Dvořák

Napsal(a) 

Anne-Sophie Mutter - Dvořák Anne-Sophie Mutter - Dvořák
Anne-Sophie Mutter – housle, Berliner Philharmoniker, Manfred Honeck – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 6/2013, Philharmonie Meistersaal, Berlín. Vydáno: 2013. TT: 55:08, 51:29. DDD. CD + DVD Deu­tsche Grammophon DG 479 1984.

 

Pro jednu z nejlepších houslistek naší doby – Anne-Sophie Mutter – byl rok 2013 rokem dvořákovským. Jeho skladby hrála s různými orchestry a dirigenty v řadě zemích světa podobně často, jako hrála kompozice Mozarta či Beethovena v letech, kdy se jim intenzivně věnovala. Vlastně byla v předvečer Roku české hudby nejlepší vyslankyní Dvořákových houslových skladeb. Pro nahrávku pak zvolila s producentem z orchestrů ten nejlepší a dirigenta, s kterým si nejvíce rozuměla a který je shodou okolností podle ní (i dle mínění recenzenta) jedním z nejzasvěcenějších dirigujících interpretů Dvořákovy hudby. V létě tak vznikly dle mého soudu strhující snímky, které však, jako vždy u Mutter, budou v české kotlině provokovat, protože jsou hodně jiné. Pokusím se naznačit v čem.

Jako výchozí bod jsem pro srovnání Koncertu a moll zvolil dvě nahrávky. První je dnes už legendární záznam spolupráce mladého Josefa Suka, Karla Ančerla a České filharmonie z roku 1960 (Supraphon). Aby to byla opět žena – sáhnul jsem po Pamele Frank, jež koncert nahrála v roce 1998 s Českou filharmonií a Charlesem Mackerrasem pro Deccu. Suk – Ančerl je referenčním titulem, jakýsi sukus představy zvukové ryzí „českosti“, jak by měl koncert znít. S odstupem desítek let některé dílčí prvky zastaraly, ztěžkly, nicméně lahodnost a nadhled Suka, přesnost a vyrovnanost orchestru jsou i dnes zcela mimořádné. Pamela Frank je svižnější, místy cítím, jako by byl jemný spor mezi ní a dirigentem, ale Mackerras dal orchestru prostor k regulované svobodě, jež však místy až příliš konkuruje sólistce. Projev paní Frank je přímočarý a lahodný… Mutter určitě zná nahrávku Suka a nejspíš ji respektuje, ale jediné, co ji se Sukem spojuje, je silná osobnost a přesvědčení, že při vší pokoře ke geniální partituře není houslista pouhým zprostředkovatelem zápisu, ale vykladačem. Jestliže mi tato filozofie vadila u jejích nahrávek Beethovena a Mozarta, pak ve Dvořákovi jsem po asi pátém poslechu zjistil, že je to sice provokativní (včetně výrazných a pro Mutter tak typických glissand), ale že pro mě Dvořáka vlastně znovu objevila. Základní stopáž sice patří k nejpomalejším, jenže v rámci věty se dějí neskutečné věci – jemné změny, kdy žádná fráze není oby­čejná, plochá, neživotná, obrovský dynamismus, nečekané akcenty a frázování, jaké jsem ještě nikdy neslyšel. To se týká jak koncertu, tak i Mazurku a ve velmi decentní míře i Romance. Dokonce ani prostá Humoreska s klavírem Ayami Ikeby (samozřejmě v úpravě Fritze Kreislera, jež je houslím nejbližší), coby apendix projektu, není běžná (kouzelná glissanda, proměnlivé vibrato, pozastavení, neuvěřitelná struna G). Leckomu se určitě bude zdát, že koncert (zvláště třetí věta) je v podání Mutter málo „český“. Když se vzdám eseje na aktuální téma „co je české?“, pak to, že používá decentnější akcenty (a někdy na jiných místech) a vibrato nežli většina českých houslistů, pro mě neznamená, že bych měl její pojetí označit za nestylové. Je to jen jiný pohled na Dvořáka, který je však zahrán na mimořádné úrovni. Co se týká orchestru, musím konstatovat, že při vší úctě k České filharmonii byla Berlínská filharmonie přesnější a zvukově lahodnější (zvláště smyčce v plných plénech). A co se týká tvarování frází, pak vklad Manfreda Honecka je zcela zásadní. Dvořák se přiřadil mezi nejlepší nahrávky Anne-Sophie Mutter.

Premiéra Koncertu a moll, jenž je centrem titulu, se uskutečnila 14. 10. 1883 s Františkem Ondříčkem. Anne-Sophii Mutter vydala její firma Deutsche Grammophon její pojetí koncertu 25. 10. 2013. Neznám lepší oslavu 130. výročí… Bonusem, který je dnes už běžný a může být pro řadu lidí lákadlem, je DVD s live záznamem berlínského koncertu z února 2013.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Více z této kategorie: Ravel, Šostakovič »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.