Mezi spolupracujícími zpěváky najdete i tak zářivou osobnost, jakou už dnes bezesporu je Sara Mingardo (Emilia ve Verdiho Otellovi). Čistě sólově, nejspíš jako komerční úlitba produkci, se pak představí ve skvěle zazpívaném bonusovém závěru – ariettě O mio babbino caro z Pucciniho Gianni Schicchiho . Zásadní vklad do projektu vnesl Claudio Abbado , jenž, zdá se, překonal svoje zdravotní problémy a diriguje s mladistvým nadšením, s Mahler Chamber Orchestra , který známe mimo jiné z „francouzského“ projektu Magdaleny Kožené. Nadstandardní úroveň mají vstupy milánského sboru Giuseppe Verdiho , připravené známým sbormistrem, a Abbadovým přítelem, Romanem Gandolfim .
Luboš Stehlík
HHH
Když jsem drobnou štíhlou Rusku Annu Netrebko před dvěma lety slyšela v Salcburku zpívat Donnu Annu, napadlo mne, že z mnoha představitelek této role, které jsem v různých inscenacích Dona Giovanniho viděla, je ona první, která pro ni má všechny předpoklady. Tedy jak dramatickou průraznost, tak hlasovou pohyblivost. Vydala také první desku, na níž demonstrovala svůj talent. Od té doby se ale stalo hodně věcí. Netrebko byla bleskově katapultována do výšin hudebního byznysu a začala vyvíjet spoustu horečných aktivit. Kromě jiného pózuje jako modelka, točí klipy, už má vlastní DVD, vypráví světovému tisku o sexu – a vedle toho (snad) ještě stíhá věnovat se zpěvu.
Její druhý sólový recitál, složený ze slavných italských árií, provází bombastická promotion. To by nebylo na závadu, nejsem vůbec proti tomu prodávat nejen pop, ale i klasiku v náležitém obalu – pokud se uvnitř skrývá nevšední obsah. Je ale Netrebko po čistě vokální stránce opravdu dostatečně originální? Překonává či aspoň dostihuje v předloženém repertoáru jiné pěvkyně současnosti i minulosti? V áriích z La traviaty , Náměsíčné , Puritánů , Lucie z Lammermooru a Otella slyšíme mladistvý, pevný, kovově jiskřivý hlas, nemající problémy s technickým základem. Ale pokud jde o vokální ztvárnění a odlišení jednotlivých postav, tady je Netrebko na úplném počátku dlouhé cesty. Člověk se jistě nemusí vracet až k Marii Callas (k níž se Netrebko dost pošetile hlásí), aby pochopil, co je to vokální fantazie, co jsou to barvy, a aby mu bylo jasné, že z občasného piana ještě nevzniká strhující vokální kreace. Zdá se mi, že toto povědomí mladičké Rusce zatím schází, že příliš sleduje perfekcionismus na úkor spontánního muzicírování. Traviata jí prostě zní stejně jako Amina, ta zase jako Elvira a ta zase jako Lucia. Někdy mi její hlas přijde až příliš rovný, bez oné zakulacenosti a smyslné sametové bohatosti, která činí bel canto skutečně krásným. Myslím, že minimálně několik dalších pěvkyň mladší generace, třeba Barbara Fritolli, by se Anně Netrebko přinejmenším vyrovnalo. A to taktně pomíjím matadorku tohoto oboru Editu Gruberovou. Netrebko vzorně a přesně švitoří jednu árii za druhou, ale dosud neví, jak se odpoutat od not. Ze stereotypu, vrcholícího Desdemonou, mne vytrhnul až přídavek, árie Lauretty z Gianni Schicchiho . S touhle dívkou jako by si Netrebko nejvíc rozuměla, jakoby její žadonění zpívala nejvíc ze srdce. Možná je tedy chyba spíš v dramaturgické skladbě snímku. Takto mi nejoriginálnější na celém albu přijde využití skleněné harmoniky namísto flétny ve scéně šílenství z Lucie – celému výstupu to dodává mnohem snovější, neskutečnější atmosféru. Je také chvályhodné, že „pomocné“ role v jednotlivých scénách byly obsazeny slušnými zpěváky. Luxusní doprovod obstaral dirigent Claudio Abbado s Mahler Chamber Orchestra .
Docela se bojím, že Annu Netrebko, která je bezesporu velkým pěveckým i hereckým příslibem, ale těžko bude někdy „sempre libera“, zničí sláva, krása a peníze dřív, než si stihne spoustu věcí uvědomit. Ale třeba se mýlím.
Věra Drápelová
HHHHH
Velmi brzy, po pouhém roce od značně všestranného debutového alba (Bellini, Donizetti, Dvořák, Gounod, Massenet, Mozart, Puccini) a jen pár měsíců po natočení, přichází na trh druhá profilová deska mezinárodně rozkročené ruské sopranistky Anny Netrebko . Ani zde nenajdeme její oslavovanou Natašu z Prokofjevovy Vojny a míru či další ruské postavy, ale vcelku běžný klasický repertoár. Ne zcela běžná je ovšem sestava árií sahající od koloraturních rolí po Laurettu a Desdemonu. A běžná není také interpretace. Sólistka postoupila ještě dále v suverenitě a jistotě, v dramatické přesvědčivosti. Její hlas získal na další plnosti, aniž by se ztrácelo to kouzelné z dosud mladého projevu. Krásné jsou její výšky, proteplené lidskostí, opravdu velice zajímavý je její hluboký sytý spodní rejstřík, ale i vše mezi tím – nevyumělkované, plné přirozeného citu, přitom technicky vytříbené. Anna Netrebko neudivuje rozsahem, jakkoli je velký; evidentně není typem, který by jen chtěl oslňovat vysokými (či hlubokými) tóny. Její zpěv není ekvilibristika ani exhibice, není to prázdná technika. Upozorňuje na sebe především velkou emocionální přesvědčivostí, jíž temnější hlas nahrává. Je čím dále jasnější, že jednou – a nebude to vůbec trvat dlouho – z ní bude skutečná heroina. Není koloraturním sopránem, ani virtuózním hrdelním mezzosopránem, spíše je zatím mladodramatickým sopránem. Je zdánlivě jakoby oborově až nevyhraněná, ale právě v tom je její přednost, právě tím naplňuje svůj typ. Deska je nicméně oproti debutovému CD přece jen specializovanější, jednotnější – drží se světa italské opery. Stojí a padá s velkými scénami z Traviaty , Náměsíčné , Puritánů a Lucie z Lammermooru (v té s překvapením, nezvyklým zvukem skleněné harmoniky). Vyznívají velkolepě, jakkoli bez „komerčního“ vnějšího efektu. Emotivní árie Desdemony je nakonec logickým vyústěním tohoto směru a Lauretta z Pucciniho komické opery Gianni Schicchi „přídavkem“, bonbonkem a tečkou. Vyšla nová a netuctová hvězda – a není tomu tak jen podle soupisu toho, co a kde od poloviny 90. let po světě zpívá, ale i podle poslechu této nahrávky.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 68:59
Nahráli: Anna Netrebko – soprán, Claudio Abbado – dirigent, Mahler Chamber Orchestra, Coro Sinfonico di Milano Giuseppe Verdi, Sara Mingardo – mezzosoprán, Saimir Pirgu – tenor, Nicola Ulvieri – basbaryton, Andrea Concetti – bas, Sascha Reckert – skleněná harmonika
Body: 5 z 6
