Angélique Kidjo: Black Ivory Soul

Na albu Oremi (98) zkoumala proměny africké hudby v Novém světě, zpívala tu i Hendrixovu skladbu Voodoo Child , doprovázená saxofonistou Branfordem Marsalisem a plán měla jasný: příští zastávka se odehraje v Brazílii, třetí pak na Kubě a v New Orleans.

Hodláte-li ovšem v tuhle chvíli Angélique Kidjo házet do jednoho pytle s průzkumníky typu malijského kytaristy Ali Farka Tourého, s nímž ostatně v šestadevadesátém poprvé navštívila Brazílii, šlapete vedle. Přestože je Kidjo pro své „matkoterezovské“ vidění světa stále častěji přirovnávána k bájné Miriam Makeba, jejíž slávě už hravě konkuruje, zosobňuje především popovou megastar, bez diskusí největší v současné Africe.

A čím se liší africký pop od angloamerického? Vlastně ničím, nebýt toho, že vznikl v Africe. Když posloucháte Black Ivory Soul , připadne vám ten okolní jako vylouhovaná břečka, upocená snaha vydolovat ze sebe cokoliv vášnivého, tedy co, s čím se Angéligue Kidjo narodila. Její kurážný, zdravý hlas, se kterým si může dovolit, co se jí zamane, a lehkost, s jakou tak činí, vás úplně omráčí. A dynamický moderní zvuk producenta Billa Laswella (ano, náhodní avantgardisté, čtete správně) spoléhajícího víc než na samply a studiové mašiny na fender piano Bernieho Worrella , africko-brazilskou bubenickou korouhev, přehršli kytar a koru, tak to je sakra silné slovo do diskuse o budoucnosti popmusic. Vezměte si například zpěvaččin duet Iwoya s americkým rockerem Davem Matthewsem : zní to možná blbě, vždyť Dave bojuje jako lev, nicméně ta ženská se před ním svým neuvěřitelným hlasem čepíří s takovou kmenovou živočišností, až ho dostane. Umět zacházet s něčím tak nezměřitelným, nechodí západní hitmakeři po žebrotě. Album už je pokřtěno – 'nádherný etnický gobelín'. Utkaný ze samby, stylu soukuoss, funku, salsy, zpěvaččiny rodné řeči a rytmů, které se nedají vymyslet. Není divu, že velká část skladeb je natočena ve studiu naživo, bez lepení a švů – viz hold Miriam Makebě, skladba Afirika . A jít někam na mejdan, kde se k ránu divoce tančí, stanete se vítězem, když pustíte záležitosti od brazilských autorů, třeba skladbu Refavela od Gilberto Gila. A když už všichni budou padat k zemi, doražte je nastupujícím mezinárodním hitem Ne Cédez Jamais , jehož autor se zove Fred Kocourek, nebo francouzsky tesklivým ploužákem od Serge Gainsbourga.

V 8O. letech se Evropané mohli zbláznit po afropopu, aniž by jen tušili, co pod tímhle termínem chtějí servírovat, hlavně ať je to náležitě africké. Skončilo to tak, jak skončilo – totálním výpraskem, který naivním Afričanům uštědřili bílí producenti, česající jejich hudbu, až z ní málem nic nezbylo. Poučeni, vracejí se znovu na scénu: spoléhají pouze na to, co jim nadělila příroda a bez problémů vítězí. A Angélique Kidjo je pak jejich Janou z Arku.

Vydavatel: Sony Music

Stopáž: 57:08

Nahráli: Joao Mota, Dominic Kanza – g, Romero Lubambo – nylon string g, Vinicius Cantuária, Rubens De La Corte – ac. g, Bernie Worell – organ, Fender, Mahamadou Diabate – kora, Michel Alibo, Ira Coleman – bass, Gilmar Iglesias Gomes – brazilian perc, Badou Mboup,

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: