neděle, 25. listopad 2007

Alois Hába - Smyčcové kvartety, kompletní nahrávka

Napsal(a) 

Alois Hába - Smyčcové kvartety, kompletní nahrávka Alois Hába - Smyčcové kvartety, kompletní nahrávka

Stamicovo kvarteto: Vítězslav Černoch - 1. housle, Josef Kekula - 2. housle, Jan Pěruška - viola, Vladimír Leixner - violoncello, Radovan Lukavský - recitace. Produkce: Rudolf Bayer. Text: A, N. Nahráno:

1-12/1996, Sál Obce českých bratří Praha-Kobylisy. Vydáno: 2006. TT: 67:07, 63:36, 62:18, 72:02. DDD. 4 CD Bayer-Records BR 100 282-5 CD (distribuce Euromusica).

Kompletní nahrávka šestnácti smyčcových kvartetů Aloise Háby v provedení Stamicova kvarteta, spolu s dvěma dalšími skladbami, určenými ansámblu tohoto obsazení, byla pořízena roku 1996. Stamicovo kvarteto tehdy Hábovy kvartety kompletně provedlo u příležitosti festivalu Pražské jaro a cyklus hábovských koncertů patřil mezi pražskojarní vrcholy. Předpokládalo se, že nahrávka využije momentálního ohlasu Hábova díla a pomůže vyvrátit předsudky o nestravitelnosti jeho "falešné" hudby. Nestalo se tak a komplet čtyř disků vychází s desetiletým zpožděním; proč, vědí jen ve firmě Bayer-Records. Budiž řečeno, že i dnes je dobře, že se komplet objevil, otázka je, jakou mu distribuce udělá propagaci. Komplet je zřetelným svědectvím, že Hábova hudba není "falešná", i když vyžaduje velmi citlivé ucho, že je naopak velmi rozmanitá, od romanticky rozmáchlého prvního kvartetu k posledním "webernovským". Do rezignovaného uspokojení "pozdě, ale přece" ovšem bohužel proniká také nespokojenost a zklamání. Stamicovo kvarteto podalo mimořádný výkon už samotným nastudováním, existuje jen velmi málo možností srovnání (na CD jsou k dispozici kvartety č. 11, 12, 15, 16 v provedení Novákova kvarteta), jejich interpretace je přepečlivá, a přitom nic neztrácí ze spontánního muzikantství, které Hábovi opravdu nelze upírat. Také technická stránka snímků je velmi kvalitní, režisérem byl ostatně Milan Slavický a zvukovým režisérem Stanislav Sýkora. Pochválit je třeba i zařazení Šesti skladeb pro šestinotónové harmonium (nebo smyčcový kvartet) op. 37 v úpravě Johannesa Kotschyho a Deníkové poznámky (Tagebuch-Notizen) op. 101 na texty Renaty Pandulové, ačkoli výrazně česká dikce německého textu v interpretaci Radovana Lukavského v německé oblasti zřejmě příliš nepotěší; angažovat německého herce by bylo jistě vhodnější. Také by se slušelo otisknout příslušný text. Výtky se ale týkají (kromě již zmíněného otálení s vydáním) hlavně vlastního vybavení snímku. Především je na přebalu kompletu uvedeno obsazení Stamicova kvarteta s primáriem Bohuslavem Matouškem. Hábovy kvartety však již realizoval s kvartetem Vítězslav Černoch, který je sice uveden uvnitř (pravda, bez háčků) a je zde i na fotografii, renonc podobného typu se však stát neměl. Čtvrtý disk má špatně očíslované tracky (číslo 30 je dvakrát, takže když vám přístroj načte 32 a v bookletu je 31 tracků, musíte si nejprve udělat jasno), někde zcela neodpovídají označení vět, o dalších vynechaných háčcích ve jménech a podobně nemluvě. Pro průvodní text byla převzata studie Kerstin Bartel, uveřejněná roku 1993 ke 100. výročí Hábova narození v časopise Das Orchestr. Je to solidně napsaný kompilační článek čerpající z Hábovy autobiografie, jeho publikovaných statí o kompoziční práci a monografie Jiřího Vysloužila, proti čemuž se nedá nic namítat, i když možná dlouholetý hábovský badatel Jiří Vysloužil by jistě rád přispěl sám. Zásadní stať o Hábových kvartetech je od Rainera Zerbsta. Příjemné je zařazení stati houslisty Dušana Panduly, dlouholetého člena Hábova-Novákova-Pandulova kvarteta, který Hábovu hudbu vždy propagoval, doma do roku 1968 i později v emigraci. Jedná se o text, který Pandula napsal u příležitosti Hábových osmdesátin roku 1973. Je třeba jej brát jako dobové svědectví a vyjádření pocitů člověka, který se před nedávnem rozhodl opustit vlast (což mu Hába do poslední chvíle rozmlouval, jak o tom svědčí jejich vzájemná korespondence). Nejnepovedenější je ovšem cover-foto, portrét Aloise Háby v jakési holografické či jaké úpravě (jedná se ostatně o výřez z fota na supraphonském kompletu Hába-Centenary z roku 1993), které spíš odstrašuje než upoutává. Měla-li tím být vyjádřena Hábova antroposofická orientace, pak se to skutečně nepodařilo. Jak by se k Hábovi bývala hodila některá z grafik například jeho žáka Miroslava Ponce... Příznivcům (dnes již vlastně klasických) hudebních experimentů bych ráda dala i Tip harmonie. Ti si ostatně snímek jistě najdou. Zklamání z toho, co být nemuselo, ale zůstává.

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.