booklet
Přijít v dnešní době se snímkem, u nějž se nedá předem sázet na atraktivitu titulu, už to je dramaturgický počin hodný ocenění. Monotematický snímek varhanní hudby je sám o sobě záležitost menšinového okruhu zájemců, jsou-li na něm dva čeští autoři dvacátého století, zužuje se tento zájem ještě o něco víc. Přitom varhany v české hudbě minulého století hrály nemalou roli a skladeb i skladatelů, kteří se jim oddali, je celá řada. Tradiční vázanost varhan k duchovní tématice (a prostředí) je však přece jen poněkud znevýhodňuje pro oblast hudebních nosičů, asociace varhan a chrámu trvá i při jejich koncertním uplatnění a u skladeb s neliturgickou tématikou. Těmito větami chci jen zdůraznit, že tříletá práce na výběru, nastudování a realizaci projektu, ke kterému se po dohodě s interpretem rozhodne malá firma bez možnosti subvencovat takový počin ziskem z lukrativních podniků, je do jisté míry donkichotství. Díky podobným "donkichotům" však vznikaly (a naštěstí stále ještě vznikají) věci posunující dění; i když někdy jen o milimetry, ale přece jen vpřed. Takovým "donkichotem" byl i Alois Hába, který propagací své zarputilé představy o rozšíření evropského tónového systému o mikrointervaly de facto působil antipropagačně na příští recepci své vlastní tvorby. Příští rok uplyne třicet let od jeho smrti a stále je jméno Hába synonymem "falešné" hudby, ačkoli té "nefalešné" napsal mnohem více. Komplet Hábových kvartet, připravený Stamicovým kvartetem a provedený na Pražském jaru 1996, zůstal z neznámých důvodů bez nahrávky. Hábovo jméno dramaturgy odrazuje. Samozřejmě je zde obrovský problém. Hába šel svou osobitou cestou i ve skladbách psaných v běžném půltónovém systému. Zavrhoval klasicko-romantickou tematickou práci a hovořil o - velmi nedůsledně formulovaném - atematismu. I tento pojem se stal strašákem Hábova díla. Se strašákem však není možné bojovat jinak, než se přesvědčit, že je jen vycpaný. Proto díky firmě Vixen,
Janu Horovi a
Petru Čechovi , že se ujali Hábových varhanních skladeb a zvěčnili je na předloženém snímku.
Čtyři fugy z mládí (1913-14) jsou důkazem, že Hábova tendence k chromatice měla raný základ. I když ji zde odůvodňuje zvolený tónový výběr, který tvoří anagram jména HABA, na základě hudebních myšlenek veškeré jeho tvorby se dá předpokládat, že i kdyby se jmenoval jinak, volil by téma podobně formované.
Fantasie op. 75a a
op. 75b jsou napsány s odstupem téměř čtyřiceti let od
Čtyř fug . I ony představují vlastně Hábu tematického - v první fantazii zpracovává českou duchovní píseň Tebe Boha chválíme, ve druhé moravskou lidovou o archandělu Michaelu (a obě skladby tedy naplňují i vazbu zvoleného nástroje a duchovní inspirace). Píseň o archandělu Michaelu pojal Hába i do svého
Koncertu pro violu rovněž z 50. let a pro pozadí Hábovy tvorby nutno uvést, že archanděl Michael je stěžejní postavou antropozofických mysterijních uvažování; v 50. letech bylo užití tohoto symbolu kryptickým poselstvím. Hábovo dílo není interpretačně snadné a zde je třeba zmínit i pedagogický čin Jana Hory, který pro nastudování
Frantazie op. 75b získal svého žáka Petra Čecha. Hábova hudba má mnoho vrstev a ta nejkvalitnější není přístupná na první poslech. Hába však patří k těm našim autorům, kteří nám dělali jméno v cizině a dělají nám je i dnes. A proto znovu dík za tento risk a snímek, který vznikl.
Dvě Fantazie a
Čtyři preludia Miloslava Kabeláče takový obsáhlý komentář nepotřebují. Kabeláčova hudba má primární emotivní sílu. Je to s ní obráceně, než s hudbou Hábovou, kde až přes pochopení principu dojdeme k prožitku. U Kabeláče se prožitek dostaví ihned a proč tomu tak je, se můžeme ptát až potom. Z Kabeláčovy hudby má zážitek i ten, kdo se (ke své škodě ovšem) neptá. I proto je dobře, že se právě tito dva skladatelé dostali na společný snímek. Dávají několikanásobný impulz, což je dobře.
Vydavatel: Vixen
Stopáž: 62:02
Nahráli: Jan Hora, Petr Čech - varhany
Body: 5 z 6
