pondělí, 1. duben 2002

Alois Hába, Miloslav Kabeláč: Kompletní dílo pro varhany

Napsal(a) 

booklet booklet
Přijít v dnešní době se snímkem, u nějž se nedá předem sázet na atraktivitu titulu, už to je dramaturgický počin hodný ocenění. Monotematický snímek varhanní hudby je sám o sobě záležitost menšinového okruhu zájemců, jsou-li na něm dva čeští autoři dvacátého století, zužuje se tento zájem ještě o něco víc. Přitom varhany v české hudbě minulého století hrály nemalou roli a skladeb i skladatelů, kteří se jim oddali, je celá řada. Tradiční vázanost varhan k duchovní tématice (a prostředí) je však přece jen poněkud znevýhodňuje pro oblast hudebních nosičů, asociace varhan a chrámu trvá i při jejich koncertním uplatnění a u skladeb s neliturgickou tématikou. Těmito větami chci jen zdůraznit, že tříletá práce na výběru, nastudování a realizaci projektu, ke kterému se po dohodě s interpretem rozhodne malá firma bez možnosti subvencovat takový počin ziskem z lukrativních podniků, je do jisté míry donkichotství. Díky podobným "donkichotům" však vznikaly (a naštěstí stále ještě vznikají) věci posunující dění; i když někdy jen o milimetry, ale přece jen vpřed. Takovým "donkichotem" byl i Alois Hába, který propagací své zarputilé představy o rozšíření evropského tónového systému o mikrointervaly de facto působil antipropagačně na příští recepci své vlastní tvorby. Příští rok uplyne třicet let od jeho smrti a stále je jméno Hába synonymem "falešné" hudby, ačkoli té "nefalešné" napsal mnohem více. Komplet Hábových kvartet, připravený Stamicovým kvartetem a provedený na Pražském jaru 1996, zůstal z neznámých důvodů bez nahrávky. Hábovo jméno dramaturgy odrazuje. Samozřejmě je zde obrovský problém. Hába šel svou osobitou cestou i ve skladbách psaných v běžném půltónovém systému. Zavrhoval klasicko-romantickou tematickou práci a hovořil o - velmi nedůsledně formulovaném - atematismu. I tento pojem se stal strašákem Hábova díla. Se strašákem však není možné bojovat jinak, než se přesvědčit, že je jen vycpaný. Proto díky firmě Vixen, Janu Horovi a Petru Čechovi , že se ujali Hábových varhanních skladeb a zvěčnili je na předloženém snímku. Čtyři fugy z mládí (1913-14) jsou důkazem, že Hábova tendence k chromatice měla raný základ. I když ji zde odůvodňuje zvolený tónový výběr, který tvoří anagram jména HABA, na základě hudebních myšlenek veškeré jeho tvorby se dá předpokládat, že i kdyby se jmenoval jinak, volil by téma podobně formované. Fantasie op. 75a a op. 75b jsou napsány s odstupem téměř čtyřiceti let od Čtyř fug . I ony představují vlastně Hábu tematického - v první fantazii zpracovává českou duchovní píseň Tebe Boha chválíme, ve druhé moravskou lidovou o archandělu Michaelu (a obě skladby tedy naplňují i vazbu zvoleného nástroje a duchovní inspirace). Píseň o archandělu Michaelu pojal Hába i do svého Koncertu pro violu rovněž z 50. let a pro pozadí Hábovy tvorby nutno uvést, že archanděl Michael je stěžejní postavou antropozofických mysterijních uvažování; v 50. letech bylo užití tohoto symbolu kryptickým poselstvím. Hábovo dílo není interpretačně snadné a zde je třeba zmínit i pedagogický čin Jana Hory, který pro nastudování Frantazie op. 75b získal svého žáka Petra Čecha. Hábova hudba má mnoho vrstev a ta nejkvalitnější není přístupná na první poslech. Hába však patří k těm našim autorům, kteří nám dělali jméno v cizině a dělají nám je i dnes. A proto znovu dík za tento risk a snímek, který vznikl. Dvě Fantazie a Čtyři preludia Miloslava Kabeláče takový obsáhlý komentář nepotřebují. Kabeláčova hudba má primární emotivní sílu. Je to s ní obráceně, než s hudbou Hábovou, kde až přes pochopení principu dojdeme k prožitku. U Kabeláče se prožitek dostaví ihned a proč tomu tak je, se můžeme ptát až potom. Z Kabeláčovy hudby má zážitek i ten, kdo se (ke své škodě ovšem) neptá. I proto je dobře, že se právě tito dva skladatelé dostali na společný snímek. Dávají několikanásobný impulz, což je dobře.

Vydavatel: Vixen

Stopáž: 62:02

Nahráli: Jan Hora, Petr Čech - varhany

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.