pondělí, 5. listopad 2007

Alfred Schnittke - Quasi una sonata for violin and chamber orchestra

Napsal(a) 

Alfred Schnittke - Quasi una sonata for violin and chamber orchestra Alfred Schnittke - Quasi una sonata for violin and chamber orchestra

Quasi una sonata for violin and chamber orchestra, Moz-Art a la Haydn, Suite in the Old Style, Concerto grosso no. 6

Ralf Gothóni - klavír/dirigent, Ulf Wallin - housle, Tero Latvala - housle, Meri Englund - housle, Tapiola Sinfonietta. Produkce: Jens Braun. Text: A, F, N. Nahráno:

12/2003, Tapiola Concert Hall, Finsko. Vydáno: 2006. TT: 64:26. DDD. 1 CD BIS Records BIS-CD-1437 (distribuce Euromusica).

Alfred Schnittke, respektive Šnitke, zemřel v roce 1998. Přesto jeho hudba vstoupila do síně "klasických" děl už za jeho života. Možná proto, že historie se v jeho skladbách nejeví jako něco nepřítomného či něco, co je třeba negovat. Naopak, Šnitke ve svých dílech přehodnocuje svůj vztah k hudební historii. Jeho dílo je neustálým dialogem mezi současností a minulostí. Hudba Mozarta, Haydna či Corelliho je pro něj stejně současná a platná jako například tembrální hudba. Šnitke je tedy postmoderní skladatel ve smyslu hry s hudebními styly. Nahrávka, která se nám dostává do ruky, je dokladem výše uvedených tvrzení. Švédské vydavatelství BIS Records (pozor, podobnost se stejnou zkratkou v českém jazyce je čistě náhodná) vydalo v roce 2006 finskou nahrávku čtyř Šnitkeho skladeb. Jedná se o skladby komorní, kde ke komornímu orchestru přistupuje jeden nebo skupina sólistů. Forma concerta grossa stála po roce 1670 u zrodu instrumentálního koncertu (Concerto grosso č. 6 z roku 1993), Moz-Art a la Haydn (1977) je zase poctou klasickému období. Ovšem až na obsazení - dvoje housle a dva smyčcové orchestry opravdu není sestava, se kterou bychom se v 18. století běžně setkávali. Suita ve starém stylu v úpravě pro komorní orchestr (Suite in the Old Style , 1972/1987) skládá poklonu mistrům barokní hudby. Jako jediná z uvedených skladeb se důsledně od začátku do konce tváří jako autentické dílo baroka, jen občas z hudebního toku vykoukne idiom soudobé hudby. U ostatních, a to platí i pro úvodní Quasi una sonata pro housle a smyčcový orchestr (1968/1987), se rovina staré hudby tu a tam vynořuje z masy soudobé hudby, aby byla v zápětí zdeformována, komentována či dekonstruována. Nahrávka v podání souboru Tapiola Sinfonietta a sólistů Ralfa Gothóni (klavír, dirigent), Ulfa Wallina (housle), Tero Latvaly (housle) a Meri Englunda (housle) je znamenitá, prostorově plastická a rozhodně není seversky chladná, jak by se dalo mylně předpokládat.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.