Brendel byl v době, kdy zvukový záznam vznikl, zralým umělcem, který již se svým nástrojem „nebojuje“, nemá potřebu dokazovat si svou převahu – pokud ji vůbec kdy měl – a je plně soustředěn pouze na danou skladbu. V hlubokém soustředění představuje své osobité provedení Haydnových Variací f moll Hob. VII:6 a Sonáty C dur Hob. XVI:50 , Schubertovu Sonátu a moll D784 a C dur D840 „Reliquie“ a nakonec virtuózní Lisztovu Transkripci „Liebestod“ z Wagnerovy opery Tristan a Isolda . Při poslechu všech skladeb je zřejmé, že pianista ví zcela přesně, proč kterou notu či frázi zdůrazňuje, zostřuje, změkčuje, zeslabuje, zesiluje, zrychluje nebo zastavuje. S vnitřním nadhledem rozeznívá perlivé a téměř non legatové pasáže v Haydnovi, zcela přirozeně zapaluje jeho jiskru i vtip, zatímco v Schubertovi zase pomocí ostrého až řízného fortissima dosahuje žádoucí dramatičnosti tak přesvědčivě, jako by se všechny emoce odvíjely spolu s autorem i v jeho nitru. Závěrečná Lisztova skladba už jen potvrzuje Brendelovy technicko-myšlenkové kvality. Nahrávka je bezesporu svým způsobem výjimečná; škoda, že pianista (díla si pro snímek vybíral Brendel sám) neukázal více posluchačům, jak se umí zasmát a vsadil spíš na „vážnější tón“.
Vydavatel: Philips / Universal Music
Stopáž: 77:44
Body: 5 z 6