pátek, 12. červenec 2002

Alfred Brendel: Live in Salzburg - Haydn, Schubert, Liszt

Napsal(a) 

booklet booklet
Možná už jste si někdy povzdychli, že se nemůžete přenést do jiného časoprostoru a být přítomni třeba středověké hudební produkci, barokní opeře v baroku... nebo jste - v těch realističtějších představách - zatoužili navštívit koncert, který se konal jen před pár lety a vy jste se na něj z nejrůznějších důvodů nemohli dostat. V takovém případě už díky technice cestovat v čase trochu můžeme. Nyní tak mohou zajásat všichni milovníci interpretačního umění Alfreda Brendela , protože se jim nabízí možnost poslechnout si, jak hrál pianista počátkem osmdesátých let minulého století na Salcburském festivalu. Stačí jen zavřít oči a představit si sebe v hledišti (o samotě se bez obav můžete přidat i k potlesku), nebo naopak v bdělém stavu při poslechu "adorovat" obrázek interpreta.

Brendel byl v době, kdy zvukový záznam vznikl, zralým umělcem, který již se svým nástrojem "nebojuje", nemá potřebu dokazovat si svou převahu - pokud ji vůbec kdy měl - a je plně soustředěn pouze na danou skladbu. V hlubokém soustředění představuje své osobité provedení Haydnových Variací f moll Hob. VII:6 a Sonáty C dur Hob. XVI:50 , Schubertovu Sonátu a moll D784 a C dur D840 "Reliquie" a nakonec virtuózní Lisztovu Transkripci "Liebestod" z Wagnerovy opery Tristan a Isolda . Při poslechu všech skladeb je zřejmé, že pianista ví zcela přesně, proč kterou notu či frázi zdůrazňuje, zostřuje, změkčuje, zeslabuje, zesiluje, zrychluje nebo zastavuje. S vnitřním nadhledem rozeznívá perlivé a téměř non legatové pasáže v Haydnovi, zcela přirozeně zapaluje jeho jiskru i vtip, zatímco v Schubertovi zase pomocí ostrého až řízného fortissima dosahuje žádoucí dramatičnosti tak přesvědčivě, jako by se všechny emoce odvíjely spolu s autorem i v jeho nitru. Závěrečná Lisztova skladba už jen potvrzuje Brendelovy technicko-myšlenkové kvality. Nahrávka je bezesporu svým způsobem výjimečná; škoda, že pianista (díla si pro snímek vybíral Brendel sám) neukázal více posluchačům, jak se umí zasmát a vsadil spíš na "vážnější tón".

Vydavatel: Philips / Universal Music

Stopáž: 77:44

Body: 5 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.