(Stravinskij, Šostakovič, Prokofjev, Skrjabin)
Alexej Lubimov – klavír. Produkce: Manfred Eicher, Text: N, A , Nahráno: 5/1998, 12/2000 (Prokofjev) Radio Studio DRS, Zurich. Vydáno: 2005. TT 65:56. DDD. 1 CD ECM New Series 1679 (distribuce 2HP Production).
Alexej Ljubimov má jako pianista velmi široký repertoárový záběr (věnuje se systematicky hudbě soudobé, nahrál ale i Beethovenovy a Mozartovy sonáty a klavírní romantiky nebo skladby barokní), což je z nahrávky znát. V Ljubimově hře cítíme jak pokoru, tak velký nadhled a hlavně mohutný interpretační muzikantský přínos. Dostál tak zejména faktu, že hudební zápis nedokáže pojmout samo utváření hudby v interpretačním procesu, ale dává prostor k novému rozeznění.
Dramaturgické rozpětí nahrávky Alexeje Ljubimova přináší díla, která patří v klavírní literatuře k náročným jak po stránce technické, tak výrazové. Výběr této čtveřice velikánů, z nichž všichni byli ve své době též výkonnými klavírními virtuosy, je rovněž jakýmsi průřezem tvorby pro klavír první poloviny 20. století, která se nerozchází s tradičním pojetím hudebního díla. V rámci prezentovaných děl můžeme vybrat ta, jejichž charakter je spíše odlehčenější – Stravinského Serenáda in A -, až k nejzávažnějším, ke kterým se bezesporu z těch zbývajících řadí zejména sonáty Šostakoviče a Skrjabina. Sonátu č .9 op. 68 Alexandera Skrjabina považuji navíc za interpretačně nejobtížnější.
Stravinský napsal Serenádu in A v roce 1925 za prozaických okolností, totiž na objednávku nahrávací firmy s přáním daného rozměru jednotlivých částí, odpovídajícímu rozsahu strany gramofonové desky. Vzniklo dílo velmi koncízní, prudké i poetické. Na této nahrávce, která se nesoustředí jen na strohost pojetí neoklasické střídmosti, vynikne promyšlenost, stavba i půvab Serenády.
Šostakovičova druhá a poslední Sonáta č. 2 op. 61 (1942) vyžaduje značný smysl pro výstavbu celé plochy, utvářenou často velmi jemným pletivem dvojhlasého proudu hudby. Na nahrávce upoutá v tomto smyslu velmi rafinované, ale zároveň hudebně logické, agogicky jemné propracování druhé a třetí věty. I když je skladba věnována na paměť zesnulého učitele autora, nejedná se o hudebně chmurnou atmosféru, ale o hluboký výrazový i intelektuální ponor, na bázi úsporných prostředků se silným, soustředěným sdělením a výrazem. V citlivém podání Ljubimova vyzní zejména geniální 12minutová finální variační věta.
Kolekce Prokofjevových sonát je v klavírní interpretační historii spojena se jmény Svjatoslava Richtera, který 7. sonátu op. 83 (1939 – 42) premiéroval, a Emila Gilelse. Ljubimovo pojetí vystihuje přesvědčivě jak konfliktnost, tak lyriku zejména v 1. větě, 2. věta je u něj výrazově pojata až romanticky vypjatě, a proto působí ve střední části trochu nepřehledně – což neznamená, že by se špatně poslouchala. Vnímáme ji pak fantazijně na úkor poslechově rozeznatelného vnitřního dělení. Závěrečná věta na tomto CD zaujme zejména dokonalou přesností rytmu a pregnancí důrazů v levé ruce. Výsledné vyznění je až nečekaně taneční na rozdíl od častějšího pojetí věty jako robustního celku. Možná bychom mohli interpretovi vytknout v závěru věty mírnější pojetí ff, a tím pádem v rámci celku i menší dynamický efekt, který by umocnil gradaci kompozice.
Skrjabinova démonická Sonáta č. 9 op. 68 „Messe Noire“ je předposlední sonátou ze závěrečné etapy skladatelovy tvorby a logicky poslední skladbou na tomto CD. Jedná se o chronologicky nejstarší skladbu (napsána byla v letech 1912 – – 1913) a podle mého soudu nejtíže uchopitelnou. Zavádí nás do Skrjabinova hudebního světa svou zvláštní dusnou atmosférou a tajemnými, často příkrými zvraty. Ljubimov i zde dokázal vystihnout specifický charakter hudby autora. Nechá nám v Skrjabinově sonátě dokonce nahlédnout do cizího světa neznáma.
Vydavatel: New Series/2HP Production
Stopáž: 65:56
Body: 5 z 6
