Josef Šebesta
HHHH
Celá symfonická tvorba Alexandra Zemlinského (1871-1942) byla dlouho zcela zastíněna díly slavnějších autorů pozdního romantismu. Teď máme pozoruhodnou příležitost tento příkrý dějinný soud trochu opravit. Je krásné sledovat, jak se zde setkávají vlivy tradice vídeňské a slovanské, brahmsovské, mahlerovské či dvořákovské, prvky neklasicizující i lyrické.
Pětačtyřicetiminutová Symfonie B dur z roku 1897 má lehce sentimentální nádech, ale najdeme v ní rozvinuté abstraktní hudební myšlení. Není tak originální jako například u Mahlera, je ale hodně znát, že vyšla ze stejného duchovního ovzduší. Ve finálové větě se nechal inspirovat čtvrtou větou Brahmsovy Čtvrté symfonie a zkomponoval ji ve formě ciaccony. Věta není tak sevřená jako u Brahmse a jednotlivé variace jsou mnohem různorodější, ale celkově je to překvapivě odvážná a osobitá kompozice. Sinfonietta z roku 1934 je pro mě největším překvapením nového CD. Hlásí se zde nápadně rysy modernistické, zaujala Albana Berga a má i některé charakteristické rysy jeho hudby. Při poznávání hudebních tradic českých zemí tohoto skladatele neprávem opomíjíme. Že byl spojen s Vídní a Německým divadlem v Praze nám ho později neprávem odcizilo. Přitom pro pochopení evropských a zejména „středoevropských“ rysů naší kulturní tradice je to jedna z nejzajímavějších postav. Čistě z posluchačského hlediska bych sice Zemlinského nevyměnil za jeho geniální současníky – jsem ale rád za tento pohled z trochu jiné strany. Mám dojem, že hráči České filharmonie dobře vystihli, co tato hudba potřebuje, zejména pokud jde o rozmanitou výrazovou škálu. Anglický dirigent Antony Beaumont díla nastudoval do posledního detailu a je také autorem podrobného a mimořádně fundovaného komentáře v bookletu.
Jindřich Bálek
HHHHH Symfonii B dur zadal šestadvacetiletý Zemlinsky roku 1897 do soutěže o Beethovenovu cenu a o rok později mu byla udělena. Díky tomu se dočkal provedení Vídeňskými filharmoniky, spolu se Symfonií G dur o šest let staršího Roberta Gounda, s nímž se o cenu dělil. Zatímco o Robertu Goundovi dnes svět ví jen to, že se narodil roku 1865 v blízkosti Heidelbergu, od roku 1889 žil ve Vídni, psal „náladové písně“ a zemřel roku 1927, stal se Zemlinsky v posledních třiceti letech téměř módou. Zásluhu na tom má shoda mnoha okolností. Blížící se přelom 20. a 21. století přivolal reminiscenci na atmosféru „fin de siÉcle“ před sto lety, nastartoval novou oblibu umění secese, historická reflexe druhé světové války a jejích důsledků vyvolala zájem o umění židovských autorů, s tím související renesance díla Gustava Mahlera iniciovala touhu po poznání díla jeho současníků. Pokud jde o nás, pak přiznání podílu umělců německého jazyka na kultuře Čech vrátilo Alexandru Zemlinskému jeho místo v hudebním životě Prahy i (od roku 1918) Československa. Při Společnosti přátel hudby ve Vídni byl založen Zemlinského fond, jenž se věnuje poznání a šíření skladatelova díla, téměř zapomenutý skladatel našel zasvěcené propagátory a znalce. K nim patří především muzikolog a dirigent Antony Beaumont , jemuž se Zemlinsky stal svým způsobem osudem. Snímek otevírá již zmíněná Symfonie B dur, která zní až dvořákovskými tóny. Tuto asociaci ještě podporuje střídání valčíkových a polkových motivů v první větě. Operu Bylo nebylo… uvedla v novodobé premiéře Státní opera Praha v březnu 2000 pod Beaumontovou taktovkou. Zde je předehra poprvé nahrána ve své původní verzi, bez škrtu, který v ní Zemlinsky později provedl. Na oživení dalších Zemlinského jevištních děl u nás se teprve čeká, a tak se prostřednictvím snímku lze alespoň seznámit s předehrou k opeře Král Kandaules a v Beaumontově průvodním textu s osudy díla. Emigrací frustrovaný Zemlinsky operu nedokončil (zemřel roku 1942 v Larchmontu ve státě New York). Antony Beaumont má zásluhu na jejím doinstrumentování, díky jemuž se dílo stalo provozovatelným a slavilo mezitím úspěch v Hamburku, Vídni, Kolíně nad Rýnem, Salcburku. Instrumentální čísla ze zmíněných dvou oper nejsou volena náhodně. Zemlinského skladby jsou dnes nahrávány hojně, Lyrická symfonie je dostupná v několika nahrávkách, nemluvě o smyčcových kvartetech a písních, z poslední doby existuje také souborná nahrávka opery Sarema a je vůbec z čeho vybírat. Beaumont nachází ve dvojici děl Symfonie B dur a Sinfonietta (z roku 1934) podobné spojitosti i kontrasty jako ve dvojici zvolených operních předeher a poukazuje i na shodné znaky Zemlinského orchestrálních partitur v oboru symfonickém i hudebně dramatickém. Beaumont natočil s Českou filharmonií pro Chandos roku 2003 Zemlinského Mořskou vílu (Die Seenjungfrau ) a Symfonii d moll a svým dalším snímkem s tímto orchestrem dokresluje obraz Zemlinského jako skladatele bohaté invence, vynikajícího instrumentátora, jehož hudební jazyk nebořil zdi teoretických zákonů s velkým rámusem, avšak postupně je oddroloval. Ne nadarmo – jak Beaumont podotýká – se od něj učili Anton Webern a Arnold Schönberg. Antony Beaumont také jistě věděl, proč si zvolil pro Zemlinského Českou filharmonii . Je to mimo již řečené také orchestr, který dokáže rozehrát barvy sukovské partitury, která má k Zemlinskému rovněž blízko. Zaposlouchání do svítivých smyčců, měkkých tónů hornistů a pavoučích pianissim ve vyrovnaných barvách celého orchestru stojí za to.
Vydavatel: Chandos / Panther
Stopáž: 76:00
Nahráli: Česká filharmonie, Antony Beaumont
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
