pátek, 23. srpen 2002

Alexander Zemlinsky: Lyrická symfonie Operní předehry a mezihry

Napsal(a) 

booklet booklet
Lyrická symfonie Alexandra Zemlinského je jedním z děl, které zdůvodňují nárok na používání terminologického označení "hudební secese", označení, o jehož adekvátnosti se ještě před nemálo léty vedly spory. Zemlinského vokální symfonie na texty Rabindranátha Thákura vychází hudebně z odkazu Gustava Mahlera a pokud jde o textovou předlohu, stojí v sousedství jeho Písně o zemi. Je dílem skladatele generace, jejíž jedna část se nevzdala romantismu, zatímco druhá část šla zcela vědomě proti němu. Naše doba má s pocity tehdejší doby mnoho společného, i proto došlo k znovuobjevení a návratu Alexandra Zemlinského a dalších autorů jeho stylového okruhu. Byla to právě Lyrická symfonie, která se do repertoáru začala vracet jako první a záhy se také začala objevovat na nahrávkách. Jedna z prvních byla české produkce: Supraphon natočil Lyrickou symfonii roku 1989 (Supraphon 11 0395-2), Českou filharmonii řídil Bohumil Gregor, sólové party zpívali Karan Armstrong a Ivan Kusnjer. Z roku 1996 je nahrávka firmy RCA Victor (BMG 09026 68111 2) s Orchestrem Severoněmeckého rozhlasu, dirigentem Clausem Peterem Florem a sólisty Lubou Orgonasovou a Bo Skovhusem. Bo Skovhus zpívá barytonový part i na nové nahrávce firmy EMI s dirigentem Jamesem Conlonem , partnerkou je mu tentokrát Soile Isokoski . Všechny tři nahrávky se zdají dokládat, že se naše dnešní pocity s pocity doby vzniku díla zřejmě v mnohém skutečně shodují (Zemlinsky napsal Lyrickou symfonii v Praze roku 1922). Všechny nahrávky mají plasticky vypracovaný orchestr, hýřivost Zemlinského partitury všem třem dirigentům vyhovuje. Předností Gregorovy nahrávky jsou především smyčce v pomalejších pasážích a budování klidných ploch, pokud jde o stavbu kontrastů, dala bych přednost nahrávce Conlonově (výrazněji například prezentuje sekci bicích). Conlonova koncepce je celkově dramatičtější, Gregor uplatňuje více pastelových odstínů. Nahrávka Clause Petera Flora stojí někde mezi oběma, nuance jsou velmi nepatrné. Pokud jde o sólistky, preferovala bych zejména vzhledem k barvě hlasu Soile Isokoski, pokud jde o muže, pak výkon Ivana Kusnjera a Bo Skovhuse jde stěží srovnávat: Skovhus má nepatrně tmavší barvu, přesto je v některých místech lyričtější, Kusnjerův hlas se lépe prosazuje vůči orchestru. Udělovat pořadí je v takových případech - naštěstí - nemožné. Recenzovaná nahrávka Lyrickou symfonii doplňuje ještě instrumentálními čísly ze Zemlinského oper: předehrou k jeho vůbec první opeře Sarema , dvěma čísly z opery Es war einmal (Bylo nebylo, jejíž obnovenou premiéru přinesla před nedávnem Státní opera Praha), dvěma čísly z opery Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka), předehrou ke třetímu dějství opery Kreidekreis (Křídový kruh) a konečně předehrou ke třetímu dějství poslední (nedokončené) Zemlinského opery König Kandaules (Král Kandaules) v instrumentaci Antony Beaumonta. Snímek je tedy vzácnou příležitostí k seznámení s křehkou památkou na umělce, který se mezi léty 1911-27 výrazně zapsal do pražského hudebního života jako šéf opery Nového německého divadla a profesor kompozice na Německé akademii hudby.

Vydavatel: EMI Classics / EMI Czech Republic

Stopáž: 78:18

Nahráli: Soile Isokoski, Bo Skovhus, Gürzenich-Orchestr, Kölner Philharmoniker, James Conlon

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.